2.8.2007 čtvrtek

A je to tu. Letošní velká výprava je opět směrem východním. Tentokrát nás čeká Ukrajina. Chceme se podívat především na Krym a Zakarpatskou Rus. Členové naší výpravy jsou letos pouze tři a to Fish, Honzis a já.V podvečer nasedáme do autobusu společnosti Rega. Bohužel v autobusu od řidiče zjišťujeme menší zádrhel. Koupili jsme si lístky do Mykolajeva u Lvova. My chtěli Mykolajevo, jež je kousek před Krymem. I přestože jsme se u Eurolines přesně ptali na město, kam jsme potřebovali, máme lístky vlastně jen kousek za hranice. No nic, co se dá dělat. Lístky na vlak snad koupíme ve Lvovu (z České republiky prý nejdou koupit lístky na vlak….To tvrdí v Brně, ale třeba v Ostravě koupit jdou kamkoliv na Ukrajinu). Cesta do byla celkem v pohodě. Autobusem jeli většinou Ukrajinci, kteří se vraceli z práce na chvíli domů. Na hranicích s Ukrajinou jsme jen museli vyplnit imigrační kartu (Jednu její polovinu si nechají na vstupu na Ukrajinu, druhou musíme nosit sebou a vrátit na výstupu).

3.8.2007 pátek

Po průjezdu Polsko-ukrajinskými hranicemi jsem celou cestu prospala. Ve Lvově jsme vystoupili na mezistátním autobusovém nádraží. Mašrutka (číslo 18) nás vzala do centra k vlakovému nádraží. Zde začíná náš boj s místní dopravou. Každé okýnko, u kterého se ptáme, nám říká jinou informaci o lístcích do Simpervopole. Většinou, že nejsou. U poslední pokladny se dovídáme, že volné lístky směr Krym jsou až na 19.8.2007. Dřív nic. Ani do Oděsy, ani s přestupem (ty ale jedna česká skupina před námi vyzískala). Prostě nic. Žádná místa, žádné lístky. Šli jsme shánět autobus. Zde opět nic. Místní nám poradili, že se máme u vlaku poptat na místa za úplatek. Prý se tak jezdí pořád. Co nám zbývá, za zkoušku nic nedáme. Průvodčí u vlaku se nejdříve tvářili jakoby nic. V tom nám jeden řekl, že máme počkat u vagónu číslo 11. Stoupli jsme si ke dveřím do vagónu a čekali. Těsně před odjezdem si nás průvodčí zavolal. Fish s ním vyjednával cenu. Prý za 70 za osobu. Dobrá. To jde. Nastoupili jsme. Sedli si do kupé, které bylo speciálně pro tyto situace připravené. Najednou nás z pomalu rozjíždějícího vlaku vyhodili. Těch 70 totiž nebylo hřiven, ale euro. Tolik peněz s sebou nemáme. Rychle jsme posbírali věci a vyskákali. Honzis si ještě vzpomněl na foťák a pasy. I přesto, že jsme na něj křičeli, že je máme, naskočil do jedoucího vlaku. Zmizel v zatáčce za nádražím. Prožili jsme s Fishem chvíli napětí, jestli se nějak vrátí. Nebo ho budeme hledat někde na nejbližší zastávce? Nakonec se objevil celý černý a dodřený. Vyskočil z jedoucího vlaku kousek za nádražím. No aspoň, že tak. V nádražní hale se k nám přitočil řidič od autobusu. Prý za 100 euro nás vezme do Oděsy. S těžkým srdcem se rozhodujeme, že Krym nám pro letošek není souzen. Pojedeme na Zakarpatí. Po dlouhém hledání a doptávání, jsme našli vlak kolem jedenácté večer do Ivano-Frankivsk. Konečně máme lístky na vlak v ruce. A je mi jedno kam. Schováváme batohy do úschovny a jdeme se podívat po městě. Miluji východní zmatek. Bydlet bych v tom nemohla, ale jednou za rok, to stojí za zážitek. Auta si jezdí jak chtějí. Kdo troubí, ten jede. Na ulici koupíte cokoliv: kopr, hodinky, kuřata, salám, koření, zeleninu… . Lidé pobíhají sem a tam. Já si koupila nanuk s trávou a mákem. Třeba bude veselý večer. Uťapkaní z města se vracíme na nádraží do čekárny. Až do odjezdu vlaku sledujeme místní televizi. Telenovelu člověk najde všude. Poté následuje velký koncert ukrajinských hvězd. Připadáme si jako doma. Jejich hvězdy jsou úplně stejné jako Gott, Vondráčková, Machálková, Bartošová. Závěr jsme bohužel neviděli. Nachýlil se čas k odjezdu našeho vytouženého vlaku. Zde nebyli místenky, takže na dřevěných lavicích vagónů bylo narváno. Honzis seděl na zemi, Fishovi s těžkým srdcem udělala místo nějaká slečna a mě pustila senou upovídaní rodinka na svoji deku. V Ivano-Frankivsk jsme zjistili, že vlak nám jede ještě nyní v noci do Jasině. Koupili jsme lístky a šli si hledat místo na čekání. Bohužel se na nás nalepil opilý policajt. Na mě měl návrhy, že spolu někam půjdeme. Když zjistil, že nic, chtěl po klucích, aby sundali batohy a ukázali nože. Fishovi se smál, že jeho nůž je je malej. Honzisův se u líbil a snad ho chtěl zabavit. Naštěstí se nám ho podařil zbavit a mohli čekat v klidu na vláček do tří do rána.

4.8.2007 sobota

Ve vlaku na dřevěné lavici jsem se konečně chvíli vyspala. Nejlepší byl chrápající Ukrajinec, co seděl s Honzisem. Nevěděli jsme moc přesně, kde vystoupit. Jen že je to kolem sedmé ráno. Trefili jsme se. V Jasini je velké opuštěné nádraží. Dokonce tam přespávalo pár Čechů. Musím podotknout, že jsou tam nejhorší turecké záchody, co jsem viděla. Posrané i na stropě. Šli jsme do centra obstarat si snídani. V sedm ráno byla většina obchodů zavřená. Až na jeden, kde jsme koupili čerstvý chleba a spokojeně se nasnídali. Cesta na hřeben Černé hory a národního parku je však z vedlejší vesnice Lazesčina. Cesta byla dlouhá a nudná. Po silnici, zkratkou po kolejích. Jelikož nám začalo pršet schovali jsme se v Lazesčině na nádraží. Sotva jsem si sedla, začala jsem usínat. Holt tři dny a tři hodiny spánku, to nejde moc k sobě. Po dešti jsme pokračovali dál proti proudu řeky pod železničním viaduktem až na kraj Lazesčiny k bráně do národního parku. Zde jsme se museli upsat do návštěvní knihy. Poplatek po nás žádný nechtěli. Za to chtěli vidět pasy. Pokračovali jsme po cestě dál. Chvílemi pršelo. Ve chvíli, kdy se rozpršelo hodně jsme zastavili náklaďák s lidmi na korbě. Řidič se s tím moc neštval, skrz kaluže po rozmlácené cestě jel hodně drsně. Zavezl nás až k chatě Hoverla. Opět se mi rozepnuly přezky u batohu. Vypadalo pár věcí na korbu a bundou jsem ji vytřela. Řidič bude mít radost. Za cestu jsme mu zaplatili 5 hřiven na osobu. Nad chatou je starý rozpadlý hotel. Zde jsme si našli útočiště. Dali jsme sušit věci a zalezli do spacáků. Sice byly tři hodiny odpoledne, my však po náročné cestě okamžitě usnuli. Až do šesti. Kdy jsme si jen uvařili a opět šli spát. Celou dobu pršelo. Začalo dokonce kapat i do našeho hotelového apartmá. Museli jsme je vyměnit, za jiný pokoj. V něm jsme si postavili stan, kdyby náhodou nás v noci chtěla budit voda kapající ze stropu. S Honzisem jsme kecali, když Fish začal mluvit ze spaní: „Podívej zde v rohu máš nanuka. Si uklidíš!“ Honzis netušící reaguje, „co?“, a blikne čelovku. Fish na to: „Tady je rozmazanej nanuk!“ Honzis zhasne čelovku. Fish na něj: „Si teda jako uklidíš!“ Praští rukou do země a je klid.

5.8.2007 neděle

Ráno už konečně neprší. Vyspinkaní do růžova vstáváme až po desáté. Jdeme náš první nástup do sedla mezi Hoverlou a Petrosem. Od chaty Hoverla jdeme stále proti proudu říčky. Serpentinami se šplháme nahoru. V okolí je spousta malin. Úžasný doping. Cestou nás provází staré červené značení. Sem tam se nám ztrácí, sem tam pomáhá. U několika salaší se ztratilo úplně. Na cestu jsme se doptali. Prý přímo nahoru až k cedulce.V mlze po cestě trochu tápeme. Ale ceduli jsme našli. V sedle jsme potkali první novější značení. Kousek za sedlem jsme nechali v lese batohy a šli se podívat na Petros (2020 m n. m.). Na jeho vrcholku stojí celkem nová kaple s upadenou věžičkou a Kristus nakřivo. Je tu taky strašná zima, vítr a mlha. Ale byl to první zdolaný vrchol této výpravy, tak se musel řádně oslavit meruňkovicí a čokoládou. Vrátili jsme se k batohům a kousek u cesty si postavili stan. V sedle je také oficiální tábořiště.

6.8.2007 pondělí

Vstáváme opět pozdě. Ospalci jedni! Dnes nás čeká nejvyšší vrchol Ukrajiny Hoverla (2061). To bude chtít pořádnou snídani. Cesta ze sedla vede po relativně nové žluté značce (možná vybledlá červená) s číslem 15. Potkali jsme dokonce dvě skupinky Čechů. Druhá nás varovala, že pod Hoverlou je chata, kde aktivní ochránce přírody vybírá poplatky. Máme se prý tvářit jako že nic, třeba se nám podaří projít. Nepovedlo se. Museli jsme u chaty zaplatit 10 hřiven a teprve potom jít dál. Ze sedla u chaty je výstup asi o 500 výškových metrů. Každých 100 metrů je demotivují cedulka s výškou. Opět potkáváme oficiální tábořiště ze studánkou. U ní jsme narazili na zvláštního Ukrajince. Kalhoty od obleku, tričko, lakovky a s úsměvem si to razí z Hoverly. Mimo tohoto zvláštního týpka je zde hodně Ukrajinců. Dokonce i s vybavením na ven. Někdy postarším stejné měla moje máma, ale hlavně se v tom dá spát. Těsně pod vrcholem je obrovská hromady bordelu. Lidi si sem jídlo donesou, ale odpad tu nechají. Na vrcholku vyfukuje jako blázen. Proto si vrcholovou užíváme v závětří pod ním. Z Hoverly pokračujeme dále po hřebeni. Je to pravá horská dráha. Nahoru, dolů, nahorů, dolů. A pořád do kola. Nejprve naše cesta vedla přes horu Turkul (1933). Za ní se objevilo moc pěkné jezero, kde by se dalo spát. Bylo však ještě málo hodin, a tak jsme pokračovali dál. Bohužel jsme měli nedostatek vody. Tu jsme nakonec našli u malého jezírka pod horou Brebeneskul (2035). S Fishem jsme si uvařili na druhou večeři pudinkový koktejl s příchutí banánů. Holt jeden pudink do velkého ešusu je málo. Večer vše zahalila mlha, vlezlo a zima.

7.8.2007 úterý

Zlepšujeme se. Vstali jsme v devět. Traversem po značené hřebenovce obcházíme Brebeneskul. Dnešním hlavním cílem je Černá hora, na rozcestníku však pod názvem Pip-Ivan. Jdeme kolem Balcatulu s krásnými skalnatými vrcholy. Z vrcholu Dzenbrova spadají z jedné strany obrovské příkré svahy do ledovcové kotliny. Taky krásná podívaná. K Černé hoře už je to jen poslední výstup. Na vrcholu Černé hory je opuštěná meteorologická stanice, která z dálky připomíná tajemný hrad v Karpatech. Ještě, když se kolem ní celou dobu honí mraky a je vidět, jen tmavý obrys. Už chápu proč se Černé hoře říká černá. Z blízka je to však několikapatrová ruina, která se dá prolézat. Dokonce nám vysvitlo sluníčko a otevřeli se výhledy do širokého okolí. Z Černé hory chceme sestoupit do vesnice Luha. Na mapě jsme měli od kamaráda vyznačenou odbočku před vrcholem Vichor (1471). První odbočku jsme však našli až za ním. Kdo ví, jestli té mapě máme vůbec věřit. Cesta vedla skrze les na poloninu, kde stojí salaš. Měli jsme tu školení v bobkách: kozí, ovčí, kraví, psí, koňské a lidské. Na salaši moc přívětiví nebyli, neměli jsme cigarety. Ale potvrdili nám, že jdeme správně na Luhu. Od salaše začal prudký sestup skrze les. Na jeho konci nás čekala voda, kterou už jsme skoro neměli. Příjemná změna. Pěšina z poloniny ústí kousek ze potůčkem na velkou cestu. Jsou tu staré salaše, přes vodu vedou dokonce dráty. Na řece je starý vorařský flek. Velká cesta vede podél řeky. Musela tu být velká povodeň. Části cesty jsou strhlé, chybí mosty. Cesta se nám strašně vleče. Po hodině a půl potkáváme dva Čechy. Tvrdí, že do Luhy je to ještě dvě hodiny. Nakonec se nám však podaří stopnout náklaďák, jež sváží dřevorubce domů. Dovezl nás až na „pivečko“ do hospody na kraji Luhy. Hospoda je v rodinném domku, na kterém to vůbec není poznat. Prozradil ji akorát hluk ze vnitř a kastle prázdných lahváčů. Chlápek, co nás obsluhoval, uměl česky. Dali jsme pivka, džusy a nanuky.Orosená odměna za přejití prvního pohoří. Odmítli jsme nabídku přenocování, s tím, že si najdeme spaní v klidu za vesnicí. To jsme však netušili, jak je ta vesnice dlouhá. Dostali jsme i nabídku na odvoz do Rachivu za 50 hřiven. Ale co tam na večer. Koupili jsme si chleba v magazinu a šli dál. Utahaní jsme došli až na konec vesnice. Našli jsme krásný flek i s ohništěm a potůčkem.

8.8.2007 středa

V noci nám do stanu vtrhl Honzis, co spal pod širákem. Začalo krápat. Vstáváme o půl osmé. V půl deváté má jet autobus z Luhy do Rachivu. Třeba ho potkáme na silnici. Sotva jsme došli do Bohdanu, autobus opravdu jede. Moc rádi přijímáme svezení českou karosou. A za tři hřivny J. Karosa bude asi chvíli vyřazená z českého vozového parku. Má ještě na sobě české nápisy a řidič ji řídí celkem zvláštně. V Rachivu se dokoce při parkování málem potkal s jiným autobusem. Na nádraží v magazinu jsme si nakoupili. Hlad nás však zavedl do restaurace za mostem. Dali jsme boršč a masové knedlíky (mleté maso v těstíčku). Na závěr ještě pěkně kafíčko. Vůbec se nám nechtělo jít pryč, ale čeká nás nástup na poloninu Svinovec. První pokus ve správnou chvíli odbočit na nástup cesty se nám moc nepodařil. Odbočku z hlavní silnice jsme nějak přešli. Museli jsme se asi o kilometr vrátit. Odbočka je napravo od potoka. Dokonce je u ní stará značka nejasné barvy. Něco mezi žlutou, zelenou a červenou. Po pravém břehu říčky se po cestě z odpadků stoupá k židovskému hřbitovu. Dála pod elektrickým vedením kolem bývalé skládky stále nahoru. Přímo na skládce mají lidi zahrádky. To nechápu. Nad skládkou nás nabrala silnice vedoucí až k vysílači na hoře Terentin (1388). Je kamenitá a dobře viditelná. Její serpentiny naštěstí zkracuje mnoho cestiček. Celou cestu nás provází krásné výhledy na údolí Rachivu, Rachivské hory, Černou horu a dokonce rumunský Maramureš. Mám pěkně zničené paty a je strašné dusno. Za zády na protějším hřebenu řádí bouřka. Rachiv je prý město s největším počtem bouřkových dní v roce. Celkem 45. Stoupáme stále výš. Občerstvení nám poskytuje hromada borůvek. Pod vrcholem Terentin dobíráme vodu. Jiná studánka tu dlouho nebude. Kolem vysílače pokračujeme dále. Všude jsou česači borůvek, trochu fušujeme do řemesla. Sešli jsme až k chatě Perelesak. Někdo v ní bydlí, ale podle průvodce není pro turisty. Kousek od ní je však krásné místo pro stan i s ohništěm. Zde si spokojeně postavíme naše obydlí a vaříme na ohýnku.

9.8.2007 čtvrtek

Snídáme ve stanu, protože nám prší. Snad to rychle přestane. Dnes chceme jít na Bliznici. Jediný rozcestník na celým Svinovci ukazuje, že je to ještě 20 kilometrů. Jdeme stále po vyježděné cestě na hřebeni. Je to příjemná cesta. Sem tam se však dvojí, a tak se nám podařilo nechtě vyjít vrchol Starý (1471). Ten se jinak obchází zleva traversem. Je na něm kovový triangl, mlha a zima. Dolů scházíme po skoro kolmé cestě. To auto co ji vyjezdilo nechápu. Sešli jsme až do sedla pod Bliznicí. Zde je javorový les a za ním salaš, kde jsme dobrali vodu. Studánka je tu schována pod cestou za menším kopečkem. Před ní je ještě několik pramenů. Než jsme si jí všimli, tak si Fish postavil na jednom minipramínku korýtko. Naštěstí nám studánku přišel ukázat kluk ze salaše. Odtud začíná stálé stoupání na Bliznici. Dle průvodce po viditelném chodníku. Pro nás moc viditelný nebyl. Jediná cesta, kterou jsme viděli, brala Bliznici traverzem. Místní nás tam poslali také. Když to říkají místní, tak jdeme dle jejich rady. Celou Bliznici jsme si obešli, ale nikde odbočka nahoru. Nezbylo nám nic jiného než jít kolmo hore. Drny trávy jsou skoro jako schody. Ale jít po nich 400 metrů výškových není úplně super. No alespoň můžeme říct, že naše cesta byla originální. Nahoru jsem vylezla jako poslední. Kromě kluků tam seděla banda Ostraváků. Měli strašnou radost, že vidí ženskou. Prý u nich v táboře je jen jeptiška a kuchařka vegetariánka. Bliznica nám ukázala moc krásné výhledy. Dále traverzujeme vrchol Stih. Zde je velké lyžařské středisko. Za Stihem vidíme, jak se k nám blíží bouřka. S bouřkou v patách v sedýlku stavíme stan a vaříme. Než dovečeříme je bouřka pryč.Chytla nás jen okrajem. Přitáhla s ní však pěkná mlha a zima.

10.8.2007 pátek

V půl šesté přímo vedle našeho stanu zastavilo auto s borůvkářemi. A za ním druhé a třetí. Do devíti se tak nějak pokoušíme spát. Budí nás však ukrajinská diskotéka z autorádia. Dnešní cesta vede po hřebeni Svinovce až k Usti-Čorne. Nikde není žádná voda, což nás moc netěší. Máme jí totiž dohromady asi litr. Cesta na hřebeni je pohodová, proježděná auty česačů borůvek. Hned za kopcem je hodně rozbahněná. Zde se také zastavila včerejší bouřka. Prý vyplavila skupinku Čechů, co tu potkáváme. Jdeme kolem vrcholu Dohjasky (1761). Pod ním je obrovské jezero. Dále pokračujeme k Unharjasce. Zde dáváme oběd, ale jsme již bez vody. Díky koním nacházíme pramínek vody v sedle za vrcholem Unherjaska. Pokračujeme k Tempě (1634), poslednímu velkému vrcholu Svinovce. Honzis si po cestě zvrtnul kotník. Snad to rozchodí a nebude to tak zlý. Na Tempě dáváme pauzu, když v tom kolem nás projel náklaďák. Lidé na něm seděli všude, v kabině, na korbě, na střeše i zepředu na kapotě. Pod Tempou potkáváme skupinu Slováků. Jelikož Honzise bolí noha, rozbalíme si tábořiště v sedle za Tempou. Než stihneme postavit stan, máme nad sebou bouřku. Zjevila se z ničeho nic a stejně rychle zmizela. Po večeři hrajeme s kluky pexeso. Chudáci nemají šanci J. Zbytek večera luštíme šílenou osmisměrku. Dokud ji nedoluštíme, nesmíme domů.

11.8.2007 sobota

Budí nás déšť a koně, co se pasou hned vedle našeho stanu. Svinovec bych vůbec nazvala pohořím koní. Jsou všude. Chvíli se valíme. Snídáme za deště. Počasí se však umoudří a než sbalíme stan je modro. Sestupujeme po hřebeni do Usť-Čorne. Sem ta se nám ztrácí cesta, ale hřeben nás vede. Celou cestu nás doprovází tři koně z rána. Na poslední kótě (1284) nám cesta mizí úplně. Dle průvodce máme sestupovat po hřebínku dolů. Našli jsme malou pěšinku. Vedla z krpálu kolmo dolů. Ale místo do Usti nás zavedla do Lopuchivu. Holt na kótě jsme se rozhodli špatně. Měli jsme jít víc doleva. Máme smůlu. Těšili jsme se na jídlo a místo toho nás čeká šest kilometrů po silnici. Fish našel balíček slunečnicových semínek, tak si cestu můžeme zpříjemnit louskáním. U studánky kousek za Lopuchivem nám však zastavil náklaďák. Naložil nás na korbu. Cesta to byla z cela královská. Honzis se vezl na plných pytlích a Fish na duši od velkého kola. Nechali jsme se vysadit na kraji Usti, kde je cesta k chatě Jalynka a vlakovému nádraží. Podle průvodce má být u chaty Jalynka koliba s občerstvením, kde dělají šašliky. Vyzkoušet se musí vše, tak jdeme na ně. V chatě žádná restaurace není. Za to nám nabídli pokoj za 25 hřiven na noc. My chceme však jíst, ne spát. Kolibu jsme našli kousek za chatou. Uprostřed stálo ohniště, dokola byly postaveny stola, ale v Kolibě ani noha. Z kuchyně se ozývali hlasy. Posadili jsme se ke stolu. Byli jsme tu úplně sami, ale nikdo si nás nevšímal, přestože obsluha chodila okolo a vrtala se v ohništi. Nakonec se podařilo. Zklamáním však bylo, že neměli šašliky. Místo toho jsme dostali silný vývar a brambory s masem v krásných keramických miskách. Po vydatném obědě jsme se vydali na prohlídku Usti. Batohy jsme nechali v lese nad sochou dřevorubce. Lákalo nás staré nádraží úzkokolejné trati. Tato trať kdysi svážela dřevo z širokého okolí. Byla tu i osobní doprava. Koleje bohužel můžete vidět jen na mostě k nádraží. Jinde už dávno vzali za své. Nejdříve je strhla povodeň a zbytek odnesli lidé do sběru. Z nádraží a depa je nyní obrovská pila. Stojí tu však pár starých vagonů pro osobní dopravu. V průvodci psali, že v jedné z budov jsou ještě stále funkční lokomotivy. My jsme našli pouze starou hasičku s autem, které by chtěl nejeden sbor dobrovolných hasičů u nás. Procházíme také zbytek vesnice. Jelikož je sobota, je tu veselo. Po vesnici korzuje spousta lidí. Projíždí tu svatba. Našli jsme i fotbalové hřiště, kde se může oficiálně stanovat. Prý za malý poplatek na údržbu hřiště a tábořiště. Nebyl tam však nikdo, komu bychom ho dali. Vyzvedli jsme si batohy a šli si ještě sednout do hospody u nádraží. Když jsme zaplatili a chtěli odcházet, všimnul si nás jeden z místních. Kluky pozval na pivko, mě na džus a čokoládu. Ani nevíme jak a měli jsme o zábavu postaráno na celý večer. Jmenoval se Míša. Bydlel v Německé Mokré, kdysi měl úraz v lese, nyní dělá u táty, má tříleté dítě, byl v armádě, sbírá mince. Vyměnili jsme s ním pár drobných. Nezapomněli jsme se vyfotit. Fotky mu máme zaslat. To je na Honzisovi, jsou na jeho foťáku. Když se začala blížit bouřka, zmizeli jsme milému Míšovi na hřiště. Stan na hřišti stavíme už za mírného krápání. Rozprší se naštěstí až píšu tyto řádky. Bouřka je to pořádná, jsme rádi, že spíme v údolí.

12.8.2007 neděle

Ráno se probouzím domlácená od Honzise. Taková naše kukačka, co nepřizná, že se v noci roztahuje J. Opět poprchává. Ale kdo by se divil. Vždyť Usť-Čorna je nejdeštivější místo na Ukrajině. Prší tu až 180 dní v roce. Před odchodem ze hřiště provádíme velké koupání ve studené řece uprostřed vesnice. Příjemný to pocit. Přestože je neděle, potřebujeme někde nakoupit. V centru Usti jsme našli otevřený magazín a pekárnu. Na snídani máme ještě teplý chleba s máslem. Co víc si přát. Naneštěstí nás u obchodu objevil Míša. Stejně na mol, jako včera večer. Prý chleba a máslo nejsou žádný jídlo. Máme jít s ním na snídani, kde nám objedná maso. Nechceme. Když nás přece jenom nepřemluvil, koupil klukům pivo v petce a mě litr džusu. K tomu jsem ještě dostala obrovskou bonboniéru za 20 hřiven (takovou jsem ještě nedostala ani od přítele). Čokolády jsem byla přejezená už od včera. Kluci nechtěli, tak jsem ji větší část přesypala nenápadně do pytlíku a schovala do batohu. V zápětí se Míša objevil s ledňáčky. Než jsme se ho zbavili byla hodina pryč. Výstup na Krásnou poloninu jsme začali až ve dvanáct. Šli jsme po staré mlékařské cestě. Už od sochy dřevorubce byla značená českými značkami od KČT, které nás doprovázeli lesem až na poloninu. Zařídili je tu lidé z karpaty.net. Odtud již cesta vede po hřebeni na horu Kimova (1492). Hřeben Krásné poloniny je bohužel rozryt výkopem plynovodu do Maďarska. Tato jizva však zarůstá a Krásný polonina je z Kimovy opravdu krásná. Horu Gropa (1494) obcházíme traversem plným borůvek. Hlavně je tu snad jediný pramen vody na polonině. Nocujeme v sedle za Gropou. Večer máme luštitelský kroužek. Tu osmisměrku musíme stůj co stůj vyluštit. Honzisovy je špatně. Nejen že zvrací za stanem, ale má zimnici a pěknou teplotu. Návštěvy v civilizaci nám nedělají dobře.

13.8.2007 pondělí

Kolem druhé ráno jde zvracet tentokráte před stan Fish. Málem se trefil do našeho ešusu. S takovou mám dobré vyhlídky. Dopoledne jsme udělali odpočinkové. Kluci spí. Já luštím. Zatím mi špatně není. Snad ani nebude. Budí nás pouze česači borůvek se slovy: „Vstávejte Češi! Je tam vůbec někdo?“ Podařilo se mi doluštit naši osmisměrku. Kolem třetí vycházíme. Musíme se dostat alespoň do Kolčavy nebo k nějaké vodě. Při výstupu na Sihljanskij (1563) se udělalo špatně mě. Sice nezvracím, ale mám teplotu. Když už nemoc, tak hezky všichni. Ať si nezávidíme. Honzisovi bylo už lépe, tak utíkal stále kus před námi. Já se na vrcholky táhla jak sopel. Polonina ztratila v mých očích svou krásu. Těšila jsem se do spacáku. Ťapkali jsme stálé po výkopech z plynovodu. Na jednom z vrcholů byli dokonce ponechány ještě trubky. V sedle mezi trubkami od plynovodu a Topasem jsme se vydali podle cesty značené kamarádem na mapě dolů. Vypadalo to, jako by jsme sledovali skupinu borůvkářů, která šla před námi. Sestup byl strašně zdlouhavý a úmorný. Až doma jsme zjistili, že do centra Kolčavy se má jít dál po hřebeni. Konečně jsme potkali i studánku. Doposud nikde voda nebyla. A na začátku Kolčavy byl magazín. Další příjemné občerstvení. Jen kdyby ty jejich sodovky nechutnali jak obarvená ropa. U obchodu jsme zjistili, že škola a četnická hospoda jsou asi o sedm kilometrů dál. A ještě začalo poprchávat. Pořádná průtrž nás potkala kousek po cestě. Schovali jsme se někomu v otevřeném starém seníku. Jakmile začalo mrholit, vydali jsme se dál. Do centra jsme došli kolem čtvrt na devět. Potkali jsme Čecha, který byl ubytován ve škole. Máme jít do domečku číslo 111 naproti škole, tam bydlí paní, co ubytovává. A opravdu. Pani nám dala k dispozici jednu třídu a dokonce sprchy s teplou vodou. Chtěla 10 hřiven za noc. Tak máme na tři dny střechu nad hlavou. Skočili jsme si ještě na jídlo do Četnické stanice. Bylo mi stále špatně, tak jsem moc nevěděla, jestli je zvládnu. Nakonec mi teplý boršč udělal trochu lépe. Stejně jsem však po návratu do školy šla ihned spát a celou noc se potila.

14.8.2007 úterý

Nikomu se nechce vstávat. Nikomu není taky úplně dobře. Ale je líp. Válení ve spacáku až do oběda jsem uvítala. Odpoledne jsme se vydali k dřevěnému kostelíku v části Koločavy jménem Horb. Málem jsme ho přehlídli a to stojí u hlavní silnice. Je celkem ve špatném stavu, ale opravuje se. Kdysi to bylo muzeu ateizmu. Za kostelíkem jsou tři hroby četníků, které zastřelil Nikola Šuhaj. Šli jsme také na hřbitov, kde mají být pohřbeni Nikola i Jura Šuhajovi. Hrob jsme však nenašli. Přece jen azbuka není, to co ovládáme. Po návratu do školy nás odchytla učitelka, která tu s manželem natírala podlahu. Přes léto prý provádí v kostelíku. Dnes je škaredě, tak tam nebyla. Škoda. Donesla nám ukázat složku plnou starých dokumentů. Vysvědčení z první republiky, oznámení o sňatku, výuční listy, staré mince a knížku o Podkarpatské Rusi s první republiky. Ukázala nám také fotky Ivana Olbrachta, Eržiky Derbakové a Anny Šuhajové. Nakonec si od ní kupujeme pohledy a podomácku vyrobené prospekty o Koločavě. Večer jsme opět šli na jídlo do Četnické hospody. Bohužel jsme moc nerozuměli českým překladům v jídelním lístku. Dali jsme si řízek se salátem, ale byl nějaký divný. Šašliky za 24 hřiven je fakt moc. Doufám, že je však konečně budou mít za normální cenu. V této hospodě prý mají dvojí ceny. Pro Čechy jsou dvojnásobné, než pro místní. Nevím, jestli je to tím řízkem, ale celou noc je mi zase divně.

15.8.2007 středa

Každou středu je v Koločavě trh. Jdeme se tam podívat. Před školou nás však odchytla Natalie z četnické hospody, která se stará o muzeum Ivana Olbrachta v přízemí školy. Nejdříve nám řekla několik slov v češtině i Ivanu Olbrachtovi a Šuhajích. Dál jsme si prohlíželi sami. K vidění jsou tu kroje, věci patřící Olbrachtovi, články o Šuhajovi a četnících. Nejvíc se mi líbil šlánek, co psal, že Nikola Šuhaj zabil 48 četníků. V Koločavě jich však bylo jen 20 a z nich zabil 3. Holt bulvár byl už na začátku 20. století. Po prohlídce muzea jsme se vrátili na trh. Obrovské tržiště se táhlo od centra na kraj vesnice a dále po nábřeží. Koupit se dalo vše. Je libo ledničku, koberec, nový nábytek, pečivo, ovoce, zeleninu, maso, kolo, kvičící pytel, sešity, tužky, pípající krabici či krávu za 400 dolarů. A směnit valuty? Žádný problém, vekslák byl nejžádanější osobou. Když jsme se toho povyku dostatečně nabažili vyrazili jsme mašrutkou směr Siněvir. Zavezla nás do centra vesnice. Dál jsme museli jít po silnici. Tři kilometry za vesnicí jsme našli první bunkry z line Arpád. Potkáváme je až k hranicím národního parku, kde stojí brána. Vybírají tu poplatky za vjezd auta do parku. Zde však odbočíme doprava do údolí Černé řeky. Tohle údolí se mi fakt líbí. Řeka dělá pěkné kaskády, sem tam stojí domeček. Zde stojí polovina muzea vorařství. Tu druhou smetla voda v devadesátých letech. Ve zbytku bývalé přehrady je však malé muzeíčko. Dokonce se tu dá postavit stan nebo se ubytovat v turbáze. Odsud pokračujeme k jezeru Ozyrce. Cesta vede přímo od turbázy kolmo nahoru. Je lemována obrázky zvířat a rostlin. Končí na velké cestě na poloninu Nehrovec. Z ní pak vede odbočka, kterou značí šipka z kamínků. Cesta nás zavede až k jezeru. Jezero Ozyrce stojí za návštěvu. Typické je plovoucími ostrůvky z rašeliníků. Stoupnout se na však nedá. Leda pokud se chcete vykoupat. U jezera jsou dvě chaty, kde se dá nocovat. Od Ozyrce jdeme zpět do Siněviru. Tentokráte po cestě z poloniny. Ta nás zavede k pile v údolí a coby dup jsme ve vesnici. Jelikož jsme tu již poslední den, chceme šašliky. Ochutnat se musí vše. Proto jsme se stavili ještě v Kolibě na kraji Siněviru. Šašliky jsou masové špízy dělané v Kolibě na ohni. Zde stálo 100 g asi 8 hřiven. Po večeři se vydáváme zpět do Kolčavy. Stopujeme protože se nám nechce jít 15 kilometrů po svých. Stopl nám však jen autobus. Zavezl nás hezky až ke škole. Sotva chvilinku jen tak sedíme ve třídě, otvírá nám dveře učitelka Maria (od kostelíku). Chvíli s námi vykládá o škole, doktorech, jídle, babičkách a hlavně Ukrajině. Představuje nám také její učebnu němčiny, kterou má hrozně pěkně vybavenou. Nyní tam má výstavku učebnic češtiny, dokonce tu je slabikář, co jsem měla v první třídě. Když zjistila, že jsme nenašli Šuhajův hrob, nabídla nám, že nám ho ukáže. K hrobu vede z náměstíčka „Stezka za Šuhaji“. Po schodech jsme se dostali na hřbitov hned vpravo kousek po cestičce stojí bílý kříž a na něm dvě jména: Jura Šuhaj a Nikola Šuhaj. No tak u něj jsme při prvním pokusu stáli, ale nevěděli, že je to on. Maria nás ještě přemluvila na kafe v hospodě naproti škole. Musím říct, že hospůdka je to příjemná a levnější než u četníků. A dokonce vaří. Rozloučili jsme se kolem desáté. Přece jenom zítra ráno chceme vstávat na autobus v jedoucí v 6.30.

16.8.2007 čtvrtek

Vstáváme v půl šesté. Úklid našeho třídenního bordelu ve třídě zabere chvíli. Pro klíče si paní přišla sama. Rozespalí jdeme na křižovatku před školu, odkud odjíždí autobusy. Mašrutka nás vezme až do Siněviru. Nechápu jak se do ní vešlo to obrovské množství lidí. V Chustu dáváme první snídani, oplatky a arašídy. V zápětí se dostáváme mašrutkou až do Užhorodu. Jednou byla nějaká cesta rychlá a bez komplikací. Autobus do Michalovců jede až v 14.15. Teď je skoro jedenáct. Kluci si nechtějí zamluvit lístky předem. Mám takové tušení, že se nám to nebude muset vyplatit. Chceme si ještě prohlídnout město. Batohy jsme nechali v úschovně na nově opraveném vlakovém nádraží. Prošli jsme centrum. Hlavně jsme se chtěli podívat na skanzen, který je hned vedle hradu. K vidění jsou tu domky chudých i bohatých z Ukrajiny i Rumunska. Uprostřed stojí také dřevěný kostelík s věžičkou nakřivo. Zničení vedrem se vracíme na nádraží pro batohy a hlavně koupit si lístek. Bohužel zjišťujeme nepříjemnou věc. Na autobus do Michalovce jsou pouze dva lístky. My jsme tři. Navíc nikoho do autobusu přes hranice řidič vzít nechce. Na pozdější autobus je situace stejná. Naštěstí jsme sehnali lístky na autobus do Košic (nemáme tolik hřiven, abychom dojeli až tam), který jede přes Michalovce. Počkáme si na něj však tři hodiny. Čekání si krátíme pozorováním lidí stojících u výherních automatů. Do jedné dírky stále strkali mince, z jiné jim padali. Na obrazovce se měnili čísla. Za necelé tři hodiny jsme nepřišli na pravidla a účel této hry. Ale pár lidí bylo šikovných a vytřískalo z automatů celkem dost peněz. V autobusu máme celkem nervního řidiče. Nejdříve začne na všechny křičet, že lidi do Vyšného Německého nebere. Je to kousek za hranicemi, stejně tam chodí jen pašovat cigarety a on tam přece nestaví. Jenže zde bylo několik lidí, co měli koupeny lístky do Vyšného Německého. Po čtvrthodině hádání je vzal, ale nechá je prý na hranicích. Po nás chce 30 slovenských korun za batohy, jinak si můžeme vystoupit z autobusu. Tohle nikdo z nás nevěděl. Fish 30 sk má. Já a Honzis ne. Tak prý 6 euro (zajímavý to kurz, že?). Honzis mu dá oněch 6 euro. Já má jen desetieurovku. Nakonec mě pustí zadarmo. Ještě chvíli si tak různě nadává až nakonec rozjede autobus. Hurá na Slovensko. Na hranicích jsme čekali přes dvě hodiny. Celníci probírali autobus po autobusu i se zavazadlovým prostorem. Do Michalovců jsme dorazili po šesté hodině večer. Bez slovenských korun. Úkol najít směnárnu se nám podařilo splnit až napotřetí. Otevřená byla na vlakovým nádraží. Hned nám jel vlak do Košic, tak jsme jeli dál. Co teď v Michalovcích. My chceme do Slovenského krasu, i když přesně nevíme kde je. Není nad hurá akce a nápady z ničeho nic. V Košicích jsme nakoupili a šli hledat místo, kam se uklidit na noc. Naštěstí nádraží je na kraji města. Šli jsme asi půl hodinky. Na bezince v autoatlasu jsme zjistili, kde vlastně máme hledat Slovenský kras. Zítra musíme do města Rožnova a jsme tam. Je to asi 70 kilometrů od Košic. Ťapkáme mezi rodinné domky a dále až k výpadovce. Z jedné strany silnice sídliště z druhé už jen pole a křoví. Ideál. Poprvé se mi stalo, že ve velkém městě mám v klidu kde spát.

PS: Za chyby neručím, psáno velmi narychlo.:-)