Středa 3.8.2005
Konečné rozhodnutí bylo, že
pojedeme autobusem s bulharskou společností Group. Bylo to nejlevnější.
Odjezd byl naplánován na půl dvanáctou ze Zvonařky. My jsme tu v čas, ale
autobus nikde. Po nějaké době voláme na podnik, kde se zapomněli. Autobus se nám
prý rozbil už na cestě Praha Brno, tak musíme počkat nejméně další 4 hodiny.
Autobus přijel ve čtyři a o půl páté jsme konečně odjeli směr neznámé kraje.
Bavíme se spoustou časopisů, pozorujeme krajinu kolem a nebo film v angličtině
s bulharskými titulky (stejně je úplně o ničem). V Maďarsku začala obrovská
bouřka. Když jsme odjížděli hlásili bouřky po celé Evropě a ne bouřku po celé
Evropě. Provázela nás celou cestu.
Čtvrtek 4.8.2005
Kolem druhé hodiny v noci
nás všechny probudilo světlo a rána. Vedle autobusu uhodil do stromu blesk a
větev nám spadla na přední sklo. Všichni vyděšení, jen řidič nehnul brvou a jel
dál, jako by se nic nedělo. Na skle se vytvořilo několik pavouků. Bouřka je i
přes celý Srbsko. Projíždíme pěknými horami. Celkem dlouho se čeká na
bulharsko-srbských hranicích. Ach jo. Delegátka z autobusu na každých hranicích
vyskočí ven, vezme pasy a flašku pro celníky a najednou se jede. Kolem dvanácté
jsme dojeli do Sofie. Vyměnili jsme si peníze v bance na nádraží (bacha na
pouliční směnárny, mají často přeházený čísílka kurzů). šli jsme si prohlídnout
město. Je plné pravoslavných kostelů a kapliček. Do pár jsme se podívali, i do
největšího se zlatými kupolemi chrámu Alexandra Něvského.Stále jsme však
naráželi na somrující cikány, v ruce s pytlíkem toulenu a druhou rukou vám
šahali do kapes. Ze Sofie nás odvezl autobus z jižního nádraží do Samokova.
Odtud nám však odjel poslední autobus do Borovce, kde má čekat P.D. s Verčou
Nabídl se nám taxikář. Prý nás vezme za deset leva za auto. Nic jiného nám
nezbylo a tak jsme nasedli do dvou aut a za chvíli jsme byli v Borovci. Tam už
na nás čekali naši další dva členové výpravy. Zalezli jsme do hospody na čaj a
pivko (Mery se povedlo pivo Děvčete vylít do Zdenálova čaje…super příchuť
bylinek a piva).
Spát jsme šli pod přístřešek u prázdné chaty u sjezdovky. Ještěže. Celou noc
byla opět obrovská bouřka. Jeden blesk se rozhodl, že se nám předvede a bouchl
kousíček od nás v lese do země.
Pátek 5.8.2005
Když jsme se probudili
bouřka tu s námi byla stále. a celé dopoledne taky. Udělali jsme si mamaligu.
Všichni leží ve spacáku a nikomu se nechce ven do deště. Bouří a bouří. Když
kolem oběda přestalo, vydali jsme se do hor směr chata Musala a snad i dál. Naše
kroky vedli po červené značce stále nahoru a nahoru.Mohli jsme i lanovkou, ale
to není ti pravé kouzlo hor (jinak taky pro cizince stojí 11 leva)
Všude kolem nás se válela mlha. škoda, mohli jsme vidět pěkné výhledy. Ale i tak
to mělo své kouzlo. V půlce cesty začalo pršet, přeháňky u kterých člověk neví,
jestli si má dát pláštěnku, či ne. Za výsledek to má to, že jste stejně úplně
promočení. Kolem cesty tekla horská říčka, které dělala krásné vodopády. Sem tam
si tekla i po cestě.V tom slyším hromy, mraky se mírně zvedli, ukázali se nám
krásné skalnaté hory, ale přišla bouřka. Kolem nás do skal mlátí blesky. Z toho
už fakt moc dobrý pocit nemám. Po hodině chůze v bouřce konečně vidíme chatu
Musalu. Uvnitř nás přivítalo teplo, čaj a polívka. Venku se zatím čerti žení. Je
tu hodně lidí, ještě jedna skupina Čechů, několik Bulharů a skupina Srbek. Spát
chceme v rozestavěné budově vedle chaty. Večer jsme si koupili vínko a během
toho, co jsme seděli na chatě, jsme se začali se Srbkami předhánět, kdo umí víc
písniček. Stále bouřilo. Když jsme konečně zalehli do rozestavěné budovy, během
chvíle na mě a Honzise začalo pršet. Tak jsme se přestěhovali. Od tam nás však
do slova a do písmene vyfoukal vítr, ve kterém se nedalo spát, stát a pohnul i
mým batohem.Tak jsme se zase přestěhovali. do malého kamrlíku, který byl
částečně snad i záchod (naštěstí jsme to zjistili až ráno).
Sobota 6.8.2005
Ráno jsme zjistili, že tam
kde jsme spali úplně původně, bylo pořádně mokro a taky tam spadl kámen ze
stropu. Na místo mé hlavy. Super. Mery šla vařit snídani. bouřka už ustala, ale
vítr byl stále pořádný. Jelikož se relativně vyčasilo šli jsme po snídani hned
dál. směr chata Everest a nejvyšší hora Balkánu Musala. Můj první dojem z Rily
je ten , že toto nejsušší pohoří Bulharska se změnila na pohoří tisíce potůčků,
jezer a jezírek. Potůčky a strouhy jsou všude, nejvíc se jím líbí na
turistických cestách. Kamenitým výstupem s převýšením 400 m jsme vylezli k chatě
Everest. Nad námi se tyčila Musala. Tak vzhůru. Před námi se v mlze otvírali
krásné výhledy. kde se vzala tu se vzala, najednou před námi tála meteorologická
stanice na vrcholu Musaly. Stáli jsme na nejvyšší hoře Balkánu ve výšce 2925
m.n.m..Sama jsme po svých do této výšky vylezla poprvé. Dali jsme
vrcholovou…čokolády a fernet. Dál naše kroky směřovaly po červené značce, což je
hřebenovka pře celou Rilu. Kdo není kamzík, není kamarád.Ale já jsem kozoroh.
Holt po kamenech se skákalo pořád. Opět se před námi otvírali pohledy na údolí
s jezery. Nádhera. Přešli jsme sedlo, kde jsme potkali bandu Čechů (jsou tu
všude). Vystoupali jsme na horu Kovač. Za ní jsme sešli do sedýlka s mezírkami.
Postavili stany, uvařili a šli si lehnout. Všichni kecali do noc…kromě stanu P.D.ho,
Verči a Zbyně, tam bylo ticho.
Neděle 7.8.2005
Oči jsem moc nezahmouřila.
Ráno nás probudilo krápání na stan. Začali jsme vařit snídani. Ovesnou kaši,
Fishovu polívku a čaj. Vše jsme stihli dřív než se kluci vykodrcali ze stanu,
ale podle nich to bylo dlouho (příště vykašleme s holkami na Fishovu polívku).
Poskládali jsme stany a v mrholení jsme pokračovali dál. Stále po červené
značce. Větší část cesty mrholilo a mlžilo. Ale když se náhodou otevřely
výhledy, stálo to za to. Od odbočky k chatě Makedonii, nebylo už moc vody na
zemi, za to jí bylo hodně ve vzduchu. Ztratili se nám tyčky, naštěstí jsme našli
mohylky, podle kterých jsme pokračovali dál. Přišlo nepříjemné mrholení a vítr.
Dostali jsme se náhodně úzký hřeben z kamenů a skal. Chvíli jsme šli pomocí
feraty, chvíli skákali po šutrech. Vidět nebylo nic, člověk jen tušil, že na obě
strany je to hodně příkře dolů. Na konci se mraky rozestoupili a ukázal se
krásný výhled. Sestoupili jsme o 400 metrů výškových dolů k chatě Makedonia.
Majitel vypadal jako typický horal. A taky byl. Žije tu prý celý rok. Spát jsme
tu nechtěli a tak jsme si dali alespoň večeři. Šopák a omeletu. Nacpaní jsme
vylezli ještě o kus dál. U dvou ples jsme rozbalili stany. Od chaty nás
doprovázel pes. Takovej milej, velkej a huňatej.
Pondělí 8.8.2005
Ráno raníčko vysvitlo
sluníčko. ale než jsme se zabalili přišla mlha. Než jsme se vyhrabali na hřeben,
bylo vidět velký….kulový. A to nás čekalo celou cestu. Zvlněná krajiny,
tentokrát bez vody a studánek. Výhled se nám ukázali jen dvakrát a tyčky se nám
taky nechtěli moc ukazovat. Přešli jsme celý hřeben. Kluci ve předu spíchali a
když už náhodou čekali, jen do té chvíle než poslední přišel. Mery na to
doplatila a aniž by si toho předek všimnul, vzadu bylo špatně.Na konci hřebenu
jsme dali obědovou pauzu plnou malin a borůvek. kolem nás bylo pohřebiště
stromů. Asi po nějakém nedávném požáru. Pokračujeme kolmo dolů po červené do
sedla Predel. V jednom místě šlo Děvče čůrat a ztratilo se nám. Nikdo z nás si
nevšimnul, že tu máme dvě červené značky, starou a novou. Po staré jsme šli my a
Děvče našlo novou a předběhla nás. My jsme čekali na staré a nikdo nešel.
Vyslali jsme i hlídku po druhé cestě. Prošli jsme obě červený,ale Děvče nikde.
Vydali jsme se do sedla. Děvče šlo před námi, na cestě ležel její bonbón, byl
tam nápis „ahoj“ (ale ten prý nepsala) a mluvili o ní dřevorubci (prý tu šla
rusovlasá děivočka). U jejich maringotky byl přivázán pes, co nás doprovázel a
šel s Děvčetem. Blížili jsme se k Predelu („prdeli“).
Jak poznáte, že se blížíte
k prdeli?
čím blíž Prdeli,
tím víc hoven
někdo tu má
fakt velký větry
kluci si
začínají říkat:“Ty hovne!“
Děvče čekalo před Predelem.
Pokračovali jsme dál po červené (kolem kempů, benzinek a obchodů). V prvním
obchodě jsme nakoupili všechno možný a vykoupili veškeré zásoby vína, které
stálo 1 leva.Zakempili jsme kousek od silnice. Udělali jsme ohýnek, na něm
večeři a pak jsme si při něm rozdělali vínko. Strašně sladký, jak naše
krabicovka. Nejvíc zachutnalo Verči (měli s P.D.em koupený rovnou dvě láhve.
Stále nám něco vykládala a spokojeně držela láhev v ruce. Když jsem řekla P.D.mu,
že ho Verča nepustí ke slovu. Koukl na mě a na víno ve Verčiných rukách a smutně
prohlásil, „kdyby jen ke slovu“. :-).Mery bylo špatně, tak si šla lehnout dřív
(to je to utikání kluků přes hřeben).
Sbohem deštivá Rilo!
Úterý 9.8.2005
Opět nás probudilo
sluníčko. ale tentokrát vydrželo až do večera. Ještě v Predelu jsme potkali
skupinu Bulharů, co byli na Makedonii. Vyšli jsme směr kolmo vzhůru po červené
značce. Tentokrát jsme se šplhali na Pirin. Prošli jsme krásným borovým lesem až
do kleče. V malém sedle jsme si dali obědovou pauzu. Stála před námi otázka,
jestli jít 500 metrů výškových dolů a pak 350 nahoru po značené cestě, nebo po
neznačené staré hřebenovce. Vyhrál hřeben. Měli jsme se čím kochat, výhledy do
širého kraje byly všude kolem nás.Krásné bílé skály Pirinu se tyčily nad
námi.Traverzovali jsme Garbec (2597) k jezeru Salzica. Doufali jsme, že tu
najdeme pitnou vodu, ale voda v jezeře byla hnusná. Teda alespoň na pití, kluci
ji zneužili nakoupání (teď už bych ji nepila vůbec). Cesta dále pokračovala přes
Kameniški vrah (2532). Lemovali ji kamenné mohylky. šlo se klečí, sutí, po
skalách…a ty výhledy…nádhera. Dnes nám sluníčko vše vynahradilo. Jen trošku víc
vody. Měla jsem fakt žízeň a díky tomu chvíli pěkně málo sil. Mohylková cesta
končí na vrcholu Butin (2688), odkud je dále značená starými tyčkami. Otevřel se
nám výhled na hlavní hřeben Pirinu s vrcholem Vihren (2914). Značenou cestu jsme
opět potkali v sedle Suhodolski Preval. Po ní jsme se kousek vrátili, původně k Suhodolskemu
jezeru, ale utábořili jsme se trochu víš u pramenů potůčku. Byla strašná zima.
Uvařili jsme si čaj a kafe (ještěže se Zbyňkovi roztrhlo sušený mlíko).Večer
jsme pozorovali padající hvězdy, A opravdu padali. Obloha se mi zdála tak
blízko…stačí natáhnout ruku a sáhnout. Krása.
Středa 10.8.2005
Kluky probudil ráno východ
slunce, alespoň ty, co spali pod širákem. Tiše jim závidím. Mě probudila
připlácnutá mokrá plachta stanu na obličeji. Žádná ranní romantika. Uvařili jsme
si mamaligu a mohlo se jít. Pokračovali jsme po červené hřebenovce. Část si šla
vylézt suťoviště, my jsme to vzali cestou. Chvilku jsme značce utekli na hřeben.
kluci se radovali, prý to je Končento (v překladu teda hora Kutelo, o které si
všici mysleli, že se jmenuje Končento, ale to je sedýlko, cesta s feratou a
chatička pod Kutelem), ale omyl. Vylezli jsme na vrchol Boyovi Dupki (2820).
končento nás čekalo kousek níž, na chatě byla kronika a v ní dokonce podpisy od
Ekocentra Ulita. Vylezli jsme ještě na Banski Suchodol a pak po řetězech na
horu Kutelo. Řetězy stály za to. Chvílemi to byla jen úzká špice s feratou.
kolem se třpytily bílé mramorové stěny Pirinu. Pod námi byl obrovský kotel, plný
hromad kamení a ledovců (někomu připomínal kamenolom a jiným Hvězdný války).
Ferata nás dovedla až na vrchol kutelo (2908). To už se před námi tyčil Vihren,
třetí nejvyšší hora Balkánu (2914). slezli jsme do sedla dali oběd. Poobědová
pauza teda nic moc. Po cestě na Vihren jsem málem viděla paštiku ještě jednou
(nevím, proč jíme vždy před výstupem). Lezlo se přes kameny, skály po
mramorových plošinách. Vrchol nás přivítal stejně jako Václavské náměstí. Hlava
na hlavě. ale bylo tu víc Čechů než na Václaváku. Po cestě z Vihrenu nás se
Zdendem okouzlila stráň plná kytiček. Honzise jsme donutili všechny vyfotit.
Blázniví skorobotanici v horách. Slezli jsme až k chatě Vihren, která nás
přivítala pivem, džusem a oplatkou. I když se pak už moc nechtělo, vylezli jsme
ještě kousek výše k Rybnemu jezeru, kde jsme rozdělali stany. Bylo tu fakt
krásně…vodopád, potok, jež skákal přes kameny a krásné jezero. Co si víc
přát….večeři….a spacák.
Čtvrtek 11.8.2005
Náš stan vstává první. Div.
Za to celková výprava nic moc. Strašně dlouho nám to trvá. Děvče to moc nedává a
popohání kluky. Verča a P.D. odchází dřív. Nakonec přece jen vyrážíme po červené
směr Glamiška porta. Vylezli jsme na vrchol Vazela (2620) a koho tu nevidíme?
Verča a P.D.se tu váleli a flákali. dál naše kroky směřovali po červené přes
vršky Goljan Tipic (2645), Goljamata Strana (2644) a nakonec Prevalski Čukar
(2604). Zde Fish začal propadat panice, že nebude oběd a žvíkal u toho chleba.
šlo se však dál do sedla Vinarska Porta. Zde jsme opět potakali skupinu Čechů.
slezli jsme po modré značce k jezerům a dali obědovou (vysvobození pro Fishe) a
koupací (vysvobození pro mě) pauzu. Koupání nám moc dlouho nevydrželo, přece
jenom horská plesa nejsou teplotně tou nejlepší vanou. Slezli jsme ještě níže ke
žluté značce. Z ní byly spíše jen žluté zbytky mezi bílými pruhy. Vedla kolem
krásných jezer. Teklo tu spoustu potůčků měnících se ve vodopády. Přehoupli jsme
se přes hřeben a v dálce jsme viděli Rodopi. to nás za chvíli taky čeká. Mery po
cestě ztratila ponožku (chudák ten, kdo ji najde). A já hodila šiškec, jak to
nazval Fish. Mery nám ukázala, jak umí pěkně hlasitě nadávat.
ale to už jsme byli na zelené značce a u největšího jezera Pirinu. jmenuje se
Ribni. P.D. tvrdí, že má tvar jak mapa Rumunska Stany jsme rozložili u Argirova
jezera. Děvče a Fish se vyběhli na kousek skalnatého Orlovce. A zatímco jsme
vařili pořádné hody, TeeVee se Zdenálem vylezli ba horu Krivec.
Pátek 12.8.2005
Poslední ráno na Pirinu.
Než se kluci vyprdelkují, tak Děvče s P.D.em šli navštívit Krivec. Dneska nás
čeká dlouhá cesta, většinou skopcová do Melniku. Jdeme po zelené. Potok se
pomalu mění v říčku a nejdřív skáče přes kameny, pak se mění ve vodopády. Došli
jsme k chatě Pirin. Většina si dala na posilnění pivko a oplatku. Cesta nečekaně
začala stoupat. Nemáme náhodou lézt dolů? Škrábeme se horkem na poslední kousky
Pirinu. Cesta vede přes vysušené louky, vody tu moc není. Studánky jsou slabé a
málo. Z dálky vidíme špičky pozemních pyramid Pirinu. Připadám si jako loni
v solném krasu, jakoby to někdo zkopíroval. A taky nám bylo loni stejný vedro.
Někam se nám poděla zelená značka. Za to jsme se dostali na vrcholek pyramidy.
Pěkné. Našli jsme pichlavou pěšinku. Mám dojem, že všechno,co tu roste soutěží o
to, čím víc škrábne či píchne procházející pocestné. Nakonec se nám značka zase
objevila. Došli jsme k silnici.Rodinka Bulharů nám začala dávat broskve. Když
jim Zbyňa dal cigarety, dali každému další várku broskví. to už jsme byli kousek
od vesnice Rožeň.hodně předražený a samej hotýlek.Nad Rožněm jsme navštívili
místní monastyr. moc pěkný klášter. jen škoda, že neumím pořádně německy, třeba
bych měla něco z výkladu pro německé turisty. Z Rožně jsme chtěli jít do Melníku,
ale chyba lávky. Značku jsme nenašli. Sestoupili jsme podél říčky (čurůčku
uprostřed velkého koryta) a mezi pyramidami do vesnice Zlatolist. Celou dobu
jsme si mysleli, že jdeme do Melniku. Z omylu nás vyvedla stará babička a dva
pánové, co strčili Mery a Fishovi do ruky jen tak okurky. Alespoň nám ukázali.
kde je magazín. Potřebujeme chleba. Obchod jsme našli, ale byl zavřen. Není
magaziner, jak jsme se dozvěděli od paní,co dělala naproti večeři. Donesla nám
rajčata a ani nevím jak, najednou jsme seděli u ní na dvorku a večeřeli zaleninu
a brynzou a chlebem. Úplná hostina. Nakonec nám dala i smažený brambory. Na
tohle naše česká nátura není zvyklá. Paní nic nechtěla, vnutili jsme jí alespoň
bompary pro vnučky. Nakonec došel magaziner. Nakoupili jsme chalvu a pivo
(prodavač byl ve stavu, kdy už nedokázal moc počítat). Ležení jsme rozbili
kousek za vesnicí, dali chalvu, pivo a sodovku. Přejedli jsme se melounu. to
bude noc.
Sobota 13.8.2005
Bude prý odpočinkový den.
Celou noc se budíme vedrem. Lepí se na nás spacáky. Mery se mi snaží vysvětlit,
že se mi bude líp spát na baťozích a ne na rovné zemi. Verča a P.D. stávali
dřív, kolem šesté odešli do Melniku. Než jsme sbalili náš dámský budoár, byli
kluci vzhůru také. dostihlo nás sluníčku a sním vedro. Vyrazilo se směr Melnik.
Po polňačce, která se časem změnila v pěšinku.přes hřeben pyramid. A Melnik byl
opravdu přímo za ním, jak říkali místní. Je to turistické centrum a vinařská
oblast. Všude byly hotely, restaurace, suvenýry. Přesný opak Zlatolistu. Dali
jsme oběd v místním obchodu….nugetu. Mňam. Na silnici za Mělníkem stopovali
Verča s P.D.em,ale nic. koupili jsme si chybějící mapu Rodop a počkali na
autobus. Ten nás vzal do města Sandanski.Odtud jsme chtěli autobusem
do .ale byl tu zádrhel, kterého jsme si všimli až při
nastupování do autobusu, kdy cena za jízdu byla osm leva. Na mapě to přece bylo
kousek. Jenže autobus s námi udělal okruh kolem celého Pirinu. Dokonce i Predel
jsme znovu viděli. Ještě zmínka o autobusu. Všichni jsme se divili, že to vůbec
jezdí. Řidičovo umění bylo šílenější víc než bulharské silnice. S touto
kombinací jsme se po několika hodinách přece jen dostali na místo. Jenže dál už
nám nejel žádný autobus. Prý až v pondělí ve tři hodiny. Ještě nás chtěla
natáhnout první taxikář..prý za auto do Kowačevice 60 leva. Radši jdeme na stopa
směr Dospat. Jedné dvojici však zastavil taxík, zavolal další auto a za 10 leva
nás zavezli do Kowačevice. Spíme kousek za vesnicí. Dneska byla dobrá večeře
z místních zdrojů. kousek od nás je pole cibule a brambor.
Neděle 14.8.2005
Budí mě sluníčko a Děvče,
která si stříhá nehty. Za chvilku ze spacáku mrká Honzis a Mery. Snídáme bez
vaření a vyrážíme. Po silnici…stále a stále. Ach jo. Zelená značka, co je na
mapě, kolem cesty nikde není. Zjišťujeme, že mapa nesedí. Celou cestu nás
doprovází dva psi. Jeden se bál a časem se vrátil do Kovačevice, druhý jde
s námi. Došli jsme do Sukota. typovali jsme, že jsme dál. Ale byla tu pěkná
studánka. O kousek dál jsme stopli hromadně auto…náš první Kamaz. Já a Mery jsme
seděli v kabině, zbytek na korbě. Pejsek běžel námi. Bohužel i přes jeho
obrovskou snahu jsme mu ujeli. toho mi bylo fakt líto. Auto nás vysadilo kousek
před Begletem. Náš cíl je však pro dnešek Sarnica. Rozhodli jsme se pro zkratku
(prodlužovačku) přes Grobu. Značka tu stejně není, tak co. Do Groby jsme došli
v pohodě po lesní cestě, z ní už to bylo horší. Směr k jezeru Dospat jsme stále
nemohli trefit. Chodili jsme tam a zpátky, bloudili cestou necestou. Na hřebenu
nás chytla bouřka. Nejlepší bylo když jsme se zastavili u stromu, který stál
uprostřed popadaných smrků. Na stromu byla cedulka s bleskem a nápisem v azbuce.
TeeVee nám chtěl ukázat své znalosti,a tak tabulku přelouskal. Stálo na ní, ať
se tu nezdržujeme, že je tu nebezpečí úderu blesku. Než jsme natrefili na
značenou cestu (co nebyla na mapě), byli jsme na kaňu. Do Sarnice jsme však
došli. První, co jsme tu hledali byla nějaká hospoda. A taky poslední. Vešli
jsme do pěkné kavárničky, kde jsme byli jedinými hosty. Milá paní nám udělala
jídlo a nechala nás přespát na terase. A bylo tu levno.
Venku bouřilo celou noc.
Pondělí 15.8.2005
Jako budíček máme
startující a pořádně klechtající auto. Když zrovna neklechtalo, tak do něj
mlátili. Úžasný. U paní jsme si dali snídaní a opustili kavárnu. Podle mapy
musíme dojít na konec Sarnice a pak na křižovatce doprava směr Beglika. Ale od
místních zjišťujeme, že tato silnice neexistuje. Musíme se vrátit zpět na Dospat
a ve tři čtvrtě cesty odbočit na Širokou Poljanu. Mrkneme se jen k jednomu
jezeru. Mapa opět s ničím nesedí. Rozdělili jsme se po dvojicích a šli na stopa.
K pevní vesnici jsme museli dojít po svých. Na začátku vesnice nás překvapil
náklaďák, kde bylo několik ženských v krojích s lopatami a opravovaly silnici.
Dva chlapi stáli opodál a hlídali je. Před nimi nás naložil pán na koňský povoz.
Tak to bych u nás nestopla. Romantika kolem přehrady.
Předjeli jsme TeeVeeho v náklaďáku. Ten nám zatím domluvil odvoz do Poljany
jiným náklaďákem.Přijel po nás kamaz s pěkným bulharským řidičem (bohužel to Zdenál neocení).
Kvalita místních silnic je fakt drsná. Velký díry
opravují kameny velkými jako moje hlava. A jezdit po nich se nedá. V Poljaně u
jezera jsme dali koupačku. Neodradila nás ani hromada odpadků všude kolem A to
je tu přírodní rezervace. Voda byla naštěstí čistá. Skopla jsem si pěkně palec o
kámen. dál jsme chtěli pokračovat stopem. Silnice značená v mapě, ale nebyla
silnice….byla to lesňačka. Alespoň jsme na ní objevili starou červenou značku.
opět se nám povedlo zabloudit. museli jsme se kus vrátit. Nakonec jsme našli
opět červenou a šli po ní stále dál směr Orfej. Sice jsme úplně přesně nevěděli
naši polohu, ale našli jsme pěkný altánek se studánkou (vypadala jak koupelna) a
ohništěm.
Úterý 16.8.2005
V noci nám kolem stanu
prošli stádo krav. Vzbudila jsem se a nade mnou byla hlava krávy a zvonec. Nebyl
to moc příjemný pocit. O něco později mi začalo být špatně. Ach jo, to je noc.
Snad se z toho vyspím. Bohužel se nepovedlo, ráno mi je stejně jako v noci. A
nejsem sama. Stěžuje si i Honzis, Fish a TeeVee odbíhají do keříků. Jdeme po
červené značce na Orfej. Stará červená se nám po cestě ztrácí, za to se tu
objevila úplně nová modrá (není na mapě). Z Orfeje na Tešel silnice taky nevede.
Možná kdysi. Nyní je zavalena kameny, které se řítí z okolních skal. Jdeme moc
pěkným kaňonem. škoda, že se člověk nemůže kochat pořádně, stále mě bolí bříško
a záda. Skály jsou stála větší a větší a najednou je mezi nimi Tešel. Není tu
nic než hotel, ubytovna a přehrada. A velká trubka, která vede do kopce a nevíme
na co je. Elektrárna je nad přehradou a funguje částečně v podzemí místního
krasu. Dál pokračujeme po červené (nečekaně není v mapě) kaňonem Bujnavsko
Zdrelo za přehradu. Silnice se klikatila mezi skálami nad řekou. Kromě mě a
Honzise se zbytek šel podívat na Djavolský most. Vedla tam modrá značka, ale
kousek od začátku cesty byla rozbitá dřevěná lávka přes říčku. muselo se jít
vodou (já si nechtěla rozmočit svůj nakoplý palec). Zbytek k mostu také nedošel.
ale našli pěkný vodopád. Vrátili se pořádně mokří. Pokračovali jsme dál k Yagodinskej
Pešteře. Byl u ní opravdu „milý“ pán, který nám začal nadávat. holt zde spát
nemůžem. Nakonec jsme našli místo v přírodním vchodu do Yagidiny. Jsem
zvědavá,kdo nás tu ráno vzbudí. Za námi je totiž expozice pravěkého osídlení.
Celou dobu nad námi létají netopýři.
pár poznámek z místa činu:
Děvče se cítí jako člověk
jeskynní a Zdenál má neštovice (proto nad ním krouží netopýři a supi). Podle
Fishe indulona pomůže na neštovice. Nebo taky pytel na hlavu. Zdenál bude
impotentní. děvče má prý neštovice v žaludku. Všichni budou mít exém. Jen Zdenál
nám tvrdí, že ho něco poštípalo (všude?:-)).
Středa 17.8.2005
Dřív než mobilní budík
v sedm nás budí bouřka v šest. Vstáváme celkem brzo (na nás) a už v devět jsme
nachystaní před Yagodinskou jeskyní. Dřív než průvodci. Nemohli jsme se
dohodnout jestli chceme prohlídku v angličtině (4 leva) nebo bulharsky (3 leva).
Nakonec nám to vyřešil průvodce, šli jsme za 3 leva a sem tam něco řekl
anglicky. jeskyně byla asi kilometr dlouhá s moc krásnou výzdobou. Stálo to za
to. S Mery a Zdenálem jsme šli zpět k přírodnímu vchodu. Tentokrát na oficiální
prohlídku pravěkého osídlení. Prováděla nás milá paní, která se nám lámanou
angličtinou snažila vše vysvětlit. Byla uplně super. Zbytek na nás čekal a
zmokal venku. Po prohlídce jeskyně jsme šli do vesnice Yagodina. Během baštění
v místním hospodomagazinu nás opět chytla bouřka. Vypadla dokonce i elektrika.
V pauze mezi bouřkami jsme přeběhli kopec. Teda chtěli jsme. Další bouřka
přišla, když jsme byli na vrcholku. Provázela nás až k Trigladské jeskyni
Djavolsko garlo. Vypadal opravdu lákavě. Dva hluboké kaňony s velkým ponorem
řeky a vstupným 4 leva.S očekáváním jsme vešli dovnitř. Pro začátek jsme měli
pěkný anglický výklad, který nasliboval největší podzemní vodopád na Balkáně. To
však bylo vše. Dál se nás ujal bulharský průvodce. Vešli jsme do tmavého, špatně
osvětleného dómu, kde něco hučelo. A to bylo vše,co nám vodopád předved. tušili
jsme, že tam asi někde je. Vystoupali jsme po schodech k propadání. Venku pěkně
pršelo. Než jsme se vrátili zpět k našim batohům, byli jsme promočení. Batohy
nám museli vysvobodit ze zatopeného vchodu pomocí dvou odpadkových košů.
Zajímavě zněla také další jeskyně, o které vyprávěla průvodkyně. A to Hammirská.
Je pro skupiny do deseti lidí, předem obědnané, prohlídka je jedna denně asi na
šest hodin (bez chodníčků a světel,ale s čelovkami a lany). Od jeskyní jsme
pokračovali kaňonem k Tešelu. Rozdělili jsme se na stopa. Tentokrát jsme
největší štěstí měli se Zdendem. Vzal nás minibus Bulharů, co jeli až na pobřeží
do Černomorce (škoda, že nás čekají ještě Rodopi…mohli jsme se jít koupat).
A uměli anglicky. Do hodiny do Tešelu dostopovali všichni. Pokračovali jsme dál
do Nastanu. Se Zdenálem jsme stopli hned tirák. V Nastanu měl Zdenda efektní
výstup z auta. Na návsi plné lidí zastavil tirák (to už vzbudilo jejich
pozornost a tak pozorovali,co bude dál). Otevřeli se dveře. Zdenál vystoupil
stylem, že vypadl z auta. hodil před všemi hubu na silnici. Vyvolal smích
širokého okolí. Poté se námi celou dobu bavila parta místních puberťáků. Jakoby
nikdy neviděli český holky.
S Mery jsme si koupili velkou bagetu se salámem a zeleninou. Na zbytek nezbylo.
Jen jsme opět udělali pozdvižení mezi místními puberťáky. spinkat jsme šli za
vesnici. Potkali jsme skálu jménem Slona a pěkně rozvodněnou řeku s plovoucím
mostem. Spíme kousek od hlavní křižovatky u políčka brambor (mňam) pod
elektrickým vedením. Jako pánský budoár funguje dřevěný domeček.
Čtvrtek 18.8.2005
Ráno jsme dostopovali do
široké Laky. Tentokrát jsme se Zdenálem jeli dokonce i normálním autem ,
za to část stopla sanitku. ze Široké Laky jsme pokračovali dále po zelené a
žluté značce ke skále Monata a odtud až na vrcholky Rodop. Cesta měla vést kolem
kaple Sv. Ilji, ale nečekaně jsme ji opět nenašli (tu kapli).Za to jsme našli
pěknou kapličku Sv. Marie i se studánkou. To už jsme však byli na červené
značce.Skoro celý den jsme ťapali po hřebenech. Trošku mezi námi panovala
ponorka. Kolem šesté jsme našli pěkné místo na spaní a kamenů Kamaki. Ale nebyla
tu voda a v našich láhvích taky ne. Jdeme dál. směr Chudnite mostove. Sotva jsme
našli studánku hledáme místo na spaní. Udělali jsme si ohýnek, dali dobrý jídlo.
ale stále sedíme u ohně a vykládáme.
Pátek 19.8.2005
Ráno nás budí procházející
turisti po cestě, která je kousek od stanů. Snídáme ve spacáku ostružinovou
marmeládu. Sešli jsme po zelené značce k chatě chudnite mostove a pak jetšě
kousek k mostům (na mapě byla značka žlutá, ale kdo by se tomu už divil).
Chudnite mostove jsou nádherné vápencové mosty s kaňonem a jeskyním tunelem
(však v překladu znamení chudnite nádherné).
Ztratili se nám Zdenál s TeeVeem. Asi už odešli stopovat a bez rozloučení (to
jim je podobný). Zde se naše kroky možná rozdělí. TeeVee, Zdenál, Fish a Děvče
pojedou napřed k pobřeží a poté do Istanbulu. Já, Honzis a Mery zůstáváme v Bulhrasku
u pobřeží. Nevíme jestli se nám povede dostopovat společně k pobřeží, abychom
tam mohli udělat rozlučku. V naší neistanbulské trojici jsme se vydali na stopa.
Za chvíli nám zastavili rodinka cizinců,ale že můžou vzít jen jednoho. Poslali
jsme Honzise ke klášteru kousek od Asenovgradu. S Mery jsme šli ještě dlouho po
svých. až nám zastavil pán s teréňáčkem. Nabrali jsme také Zdenála s Fishem, co
se opravdu vydali od mostů dřív. Prý nás tam nenašli. Pán nás vysadil v Hoyně (Hovně).
V motorestu jsme narazili na Děvče a Fisha. Zde začalo naše obžerství: housky s kaškavalem,
párky v rohlíku, zmrzliny. Přejezený jsme šly na stopa. Vzal nás nějaký sklenář
do Asenovgradu. Město jsme museli přejít. S trochou bloudění se nám to povedlo.
díky dalším dvoum autům dojeli až do Charpenu. Zde začali haluze: Makedones Joan
jel k pobřeží nad Burgas.V autě mu hrála pěkná srbská hudba a my tomu dokonce
rozuměly. Vzal nás až do Burgasu, a tak jsme o půl deváté večer stály na odbočce
k Sozopolu. Hned nám zastavili dva Řekové hledající kemp. V Sozopolu jich je
hned několik, tak nás tam hodili. Město žilo pořádně rušným a barevným nočním
životem. Zbavit se batohu, tak bych hned někam zašla. koupily jsme si pití a
dobroty v pekárnách. Nakonec jsme zakempily nad silnicí před Sozopolem. bude tu
rušno…silnice, přístav a komáři. Když už jsme ulehly, došla nám zpráva, že Fish,
Děvče a Honzis jsou tu taky. Mery pro ně šla. Já hlídám batohy. Prý do půl
jedenácté dá vědět co a jak. Naproti v přístavu je ohňostroj. Čekám něco přes
půlnoc a stále nikdo nikde. Mírně naštvaná, že se zbytek neozývá chvílemi
usínám. Nakonec je slyšet kroky něco před půl jednou…..ještě, že ty mobily máme,
že?
Sobota 20.8.2005
Všechny nás budí vedro a
spacák přilepený na tělo. Ty,co se nenamazali večer repelentem budí taky hmyzáci.
Jdeme hromadně do města. Nakoupili jsme a šli jsme na pláž. Za chvíli psal
TeeVee, že jsou se Zdenálem v kempu Kawacite (asi 3 km od Sozopolu). Do hodiny
byli u nás. Celý den byl ve znamení obžerství a flákání se na pláži. Pro nás
celkem nezvyk. ale je to fajn, jednou za čas. K večeru přišel déšť. Skrýt jsme
se šli do jednoho z mnoha občerstvení (to tu před dvanácti lety nebylo:-/) Na
Honzise přišla žravá, snědl na co přišel. Všichni jsme si dali kebap u
prodavače, co uměl česky. Nejdůležitější věc je podle něho mít kondom a navlík
mi na kebap úzký igelitový pytlík. jinak prý bude šramota. Po dešti jsme
nakoupili víno, pivo a kluci Slunečný břeh (nevím jak se to píše v bulharštině).
Sedli jsme si na pláž, kde nyní nebyla ani noha a udělali jsme rozlučku.
Istambulská skupina bude pokračovat zítra dál ve stopu a my snad půjdeme po
pobřeží směr jih. Stan jsme rozdělali na pláži. romantika .
Neděle 21.8. 2005
Většina vstala kolem půl
šesté ráno, aby viděla krásný východ slunce. Poté jsme ještě usnuli a probudilo
nás až pořádný vedro. Děcka nás už opustili. S Mery jsme šly vyzkoušet moře,
když je vyvěšená červená vlajka. Vlny jsou lepší než kolotoče. Vlny však stále
rostli a pocákali nám několik věcí ves tanu.Tak jsem si sbalila. Ale než jsme
dobalili zbytek věcí přišla naše osobní tsunami. Prolila nám celý stan a vzala
velkou část honzisových věcí. S Honzisem jsme si hráli na baywatch. Chytali jsme
jeho věci ve vlnách. Jediný,co jsme nazachránili jsou moje kraťase na spaní.
Celé odpoledne jsme sušili stan a Honzis opravoval foťák, mobil a vše,co měl
prolito slanou vodou. Po dosušení jsme se vydali přes útes do kempu Kawacite.
Když jsem tu kdysi byla s rodiči, bylo to obrovské množství starých vinic a
krásné útesy. Nyní tu vyrůstají apartmány a vily boháčů. Škoda. Stan jsme si
postavili na konci pláže Kawacite. Prý je to tu free (tvrdila to parta holanďanů).
Pondělí 22.8. 2005
Ráno jsme zjistili, že to
tu není free. Přišla k nám paní s dvěmi dětmi a peněženkou. Chce 3 leva za den.
My těch leva ve svých peněženkách už moc neměli, a tak jsme ji ukecali na pět
leva do středy. Holt česká socky (paní nás pak chodila kontrolovat, jestli máme
co jíst).Tento
kemp jsme stejně nazvali sockakepm, jelikož voda byla v barelech, záchod suchý
či křoví a jídlo zcela vlastní. Celý dopoledne jsme hráli kostky. Dále jsme šli
obhlídnout kempy na začátku pláže. Našli jsme obchod, ale žádný sprchy. Jen jsme
nenašla místo, kde jsme před dvanácti lety byli s našima. Odpoledne jsme se
stále jen ráchali ve vodě. A najednou byl večer. totálně proflákaný den.
Úterý 23.8. 2005
Po snídani jsme se s Mery
vydali na procházku po okolí. Honzis stále kuchá vykoupané věci. Hned vedle pláže jsou
útesy s přírodní rezervací. Alespoň se nestanou vilovou čtvrtí. Místo milionářů
jsme tu mohli vidět medůzy, kraby a racky. Nepřehlédnutelné vak byly odpadky naplavené z moře…ach jo.
Došli jsme až do Dyuny. Není to vesnice, jak jsme si mysleli, ale několik hotelů
u sebe. Hned na kraji je ten největší, pětihvězdičkový Marina Royal Palace.
Větší hotel jsem nikdy neviděla. Otrhali jsem jim tam špendlíky a broskve. Stejně to
nikdo nejí. Zpátky nás vzali stopem postarší manželé. Mery začalo být špatně. Úžasný, den před odjezdem. Nejelpší z celého dne bylo, že jsme si umyli vlásky ve sladké vodě… slast.
Večer nás strašila bouřka, v noci se přehnala přes záliv. S sebou přinesla
pořádný vlny a řasy s mušličkami.
Středa 24.8. 2005
Vstáváme o půl sedmé. Mery
šla ještě na mušličky. Balíme a Honzis vyráží na stopa. My se ještě flákáme po
starém opuštěném kepmu,co stojí ve stínu stromů. Po hodině Honzis stále stopuje.
Jdeme taky, jen popojdeme kousek dál. Vzal nás Bulhar do Burgasu. Uměl trochu
česky a tak nám vykládal o své rodině, hotelu. Burgas jsme museli celý přejít po
svých. Fakt mám „ráda“ velká města. Na konci nám však zastavilo auto celkem
hned, ale vzalo nás jen o deset kilometrů dál. Ještě že, řidič nám stále říkal
něco o přátelích a sexu. Za to druhý stop byl super. Byl to bulharský malíř
žijící v Coloredu Nikolo Balkanski. mluvil anglicky a byl opravdu v pohodě. Vzal
nás na královský oběd: čavabčiči, mletý maso, špízy, hranolky, kečup a pivo.
Vše sníst nebylo v našich silách, tak jsme měli ještě i večeři.Mery se nám
přiopila a pak zbytek cesty usínala. Zastavili nás policajti a jelikož měl
Nikolo americký pas, trvalo vše strašně dlouho, až si našli důvod k pokutě.
Nikolo nás zavezl za Plovdiv. To už bylo skoro půl šesté a naše naděje, že do
večera dojedeme do Sofie byla opravdu malá.Vzalo nás však osobní auto a pak
tirák (jel se zastávkou až do české republiky, ale na nás čekal autobus
v Sofii). Tirák nás vyhodil na kraji Sofie. do centra jsme dojeli místní
hromadnou dopravou. autobusy jsou opravdu drsný, se divím, že to ještě jezdí.
Ale proti rumunským jsou super. Vzbudili jsme pozdvižení místních puberťáků,
smáli se nám celou cestu. Jakoby nikdy neviděli člověka s batohem. kolem deváté
jsme došli na autobusové nádraží. Je snad úplně nové. honzis dorazil o hodinu
později pěkně naštvaný a dodřený. V Burgasu se prý natáhl o kovové kolečko na
mostě (já ho tam hodinu před ním kopla) a pak ho ještě prý málem znásilnili dva
chlapy v bílým mitsubishi, co ho odvezli kousek od dálnice do lesa. To auto jsme
s Mery stopli taky, jenže se nám nelíbili řidiči, tak jsme je odmítli (ještěže).
Nyní nás čeká dlouhá noc na nádraží, kde se nedá spát, ležet, či zaujmout
pohodlnou pozici. Je tu ochranka, která vás chodí stále napomínat.
Čtvrtek 25.8. 2005
Honzis probloumal část noci
po Sofii. S Mery jsme se snažili chvílemi spát na opravdu nepohodlných sedadlech.
V šest mě budí ochranka, že se máme sbalit a vstávat. Ach jo. Jdeme nakupovat.
Vyměnili jsme ještě peníze. Já chtěla bulharskou keramiku, Mery chalvu a taky
něco k jídlu do autobusu. Honzis šel do autobusu dřív. Já a Mery jsme šli pro
keramiku. Při cestě zpátky jsme si chtěli koupit ještě něco v pekárně. Zeptali
jsme se místních poté na cestu k nádraží. Poslali nás dvakrát na opačnou stranu.
Než jsme to zjistli, ušli jsme pěkný kus cesty. Takže jsme se opravdu proběhli.
K autobusu jsme se dostali na poslední chvíli. Honzis čekal v busu. Mery si sedla za
ním. Já koukám kolem sebe a nemám nikde místo. A to mám lístek s místem koupený
měsíc předem. Hodili mi na konec busu přistýlku - polštářek, prý pojedu tam. To se mi nelíbilo. Na což my řidič řekl, že zítra jede autobus taky (no když mi tu zaplatí
hotel….tak možná …). Dál dostali nápad, že mám jet na vyklápěcím sedadle u
řidiče, prý nepojede asistentka. To už jsem byla hodně našvatná. Nakonec se zvedla
jedna paní sedící naproti Honzisovi s Mery, že mám jít tam, ať jsme spolu pohromadě. Místo ní šel dopředu starý pán od jedné rodiny, který jel na poslední chvíli s nimi
k nám do republiky. Právě on byl v autobuse navíc (jen jsme o něm nevěděli). Kousek za Sofií, jsme nabrali dalšího pasažéra….syna řidiče. Čekali jsme strašně dlouho na
bulharsko-srbských hranicích. Opět po nás chtěli ať převezeme kartony cigaret.
Pátek 26.8. 2005
Maďarsko jsem prospala,
Slovensko uteklo rychle a ten kousek do Brna ještě rychleji. Konec sezení
v autobusu. Rozloučili jsme se s Honzisem, nastoupily do vláčku a šup do
Blanska. Doma se skončilo v cukrárně, kde se všichni strašně přejedli. Miluji český
zákusky .
