Jelikož už se nám po jeskyňkách stýskalo, domluvili jsme další víkend v Březině. Prve mu předcházelo spousta problémů. Támhle ten člověk nemá helmu, ten zase prý co na sebe a odpadly nám všechny auta, co jsme měli k dispozici. I přesto jsme nakonec dojeli v pátek na chatu v hojném počtu. Z Blanska jsem přijela já, Lenka, Mery a Fish, z Brna Maku, Honzis a Klára. Sešli jsme se na zastávce autobusů. Na chatě už nás čekal Kuča. Vybalili jsme si věci a během večeře už mi volá Růža s Matesem, kde, že nás maj hledat. Teď už chybí jen Kačer s kámošem, co přijedou z Plzně. Nachystalo se dřevo a i přes pár záporných ohlasů (bylo jich v protikladu s kladnými opravdu zanedbatelně) jsme se vydali do místní hospody. Nějakou dobu se jen tak žvanilo nad komolou, pivem a rumem, než si někdo všiml, že tu mají Dračí krev. Čímž jsem neodolala a překecala Honzise a Kláru ať jdou do toho se mnou. Dnes tu asi budou padat rekordy v otáčení (z Holštejna máme s Mery 23). Ale to už se vzala do ruky i kytara, kolovala mezi mnou a Kučem. Opět se nezapomnělo na Dračí krev a tak při třetím a posledním kole jsem si udělala novej rekord …63 otočení. No kdyby Růža nehecoval!:-) Zpět na chatu jsme došli asi před půlnocí, to už nás čekalo tradiční půlnoční překvapení Malý lesík. Takže jsme se nastrojili do věcí určených do jeskyní (poslední možnost vidět jejich původní barvy) a šlo se. Nejprve jsme sestoupili do propástky, prolezli se k Panně a mrkli do „úžasného“ komína. Kuča opět nezapomněl na anketu zminula (ach jo). Poté se šlo do výše položených pater, kde to podle mě vypadá jako prolézačka pro dospělé. Po této prohlídce se všichni, kromě Maku vedené Kučem, odebrali na chatu do hajan.

Kolem desáté jsme otevřeli naše očička a spacáky. Dnes nás čeká pomáhání v Mechovém závrtu. Sutana jsme se dovezli na etapy k jeskyni. První, co uvidíte z Mechového závrtu, je 11 m hluboká černá díra ze skruží. Vzala jsem kyblík a hurá dolů. horší byl už přestup ze skruží na žebřík v jeskyni (kyblík s palicí jsem nechala radši Pavlovi, nějak mi to s ním nešlo). Ne všichni jsme dolů sestoupili. Já, Pavel a Kuča jsme prolezli dále, zbytek udělal řetěz v plazivých částech jeskyně. Několik příštích hodin jsme strávila dolováním kamenů z velké hromady, které jsem podávala hlavě (teda Doktorovi) dále. Ten je nějakým zvláštním kopacím způsobem posouval plazivou dále. Náhodou na začátku jsem tam nemohla dostat hlavou na konci jsme se tam vešla celá i s kýblem. Když byl čas, šla (spíš proplazila) jsem se podívat k Hu Hu propasti. Plazím se, plazím se a najednou díra. Jen nechápu, jak lezou na ten žebřík. Pozdě odpoledne jsme vylezli z Mechového závrtu. Ještě jsme se šli mrknout do Pekárny. kolem nás jel průvod běžkařů, tak jsem tak přemýšlela, co se jim honí hlavou, když vidí náš průvod „blátivých příšer“. V Pekárně to bylo úžasné. Nádherný les rampouchů, nebo spíše dav malých postaviček, celé ledové království. U aut jsme se převlékli, jelikož dva kluci z Plzně stále nešli, jeli jsme s Fishem místo nich do Býčiny ještě společně s Doktorem, Vojtem a Kačerem. Jen jsme se zastavili na chatě s věcmi. V Býčí skále nás provedl Radim Kvasnica. Ta jeskyně je snad nekonečná, člověk tu je po třetí a vidí zase další a další věci. Nejenom, že jsme se prošli klasickou cestou podél potoka k UPBK (prý Uplně Poslední Blbý Konec), ale po cestě jsme vlézali do různých odboček, abychom se podívali na krápníky. Nakonec jsme šli do Zkamenělého zámku. Zde na nás udělal Radim menší podfuk v bahenní studni. Prý sklouzněte se dolů a dál jděte chodbou. Tak jsme se sklouzla, cáklo to, žbluňklo to a nohy se mi ztratili v bahně. A chodba? Ta nikam nevedla. Takže jsme se všichni začali plácat po slizkém trychtýři zpět. Nakonec se to povedlo všem, ale byl to nářez. Dále jsme byli zavedeni do Meandrů. Esíčka velké právě tak, jako půlka člověka. Nářez číslo dvě. Ale to není vše. Milé Meandry jsou slepé, končí pohledem na „nádherný sedmibarevný krápník“, otočkou a cestou zpět, přes všechny lidi, co jsou za vámi. Kačer to komentoval slovy jako, „Malví, mám tvůj zadek otištěn na obličeji!“. Z jeskyně jsme vylezli celkem později, než byl původní plán, což nám zkomplikovalo naši vymyšlenou návštěvu hospody. Kluci to vyřešili tím, že jsme vlezli do hospody ve Křtinách, kde byl nějakej ples, a nechali jsme natočit několik petlahví piva. Když jsme pak autem dojížděli k chatě, potkali jsme zbytek lidiček, jak se vrací z hospody v Březině. Nějak se nám nechtělo spát, takže jsme vzali kytaru a hráli. Když jsem si myslela, že můžou být tak nanejvýš tři hodiny ráno, přišel nás dolů seřvat Kuča, že děláme bordel ještě o pěti. No trochu jsem se felila. Další Kučovo přání bylo otevřít okno, u kterého jsme spala. Což pro mě znamenalo pěkné kosení v mém hvězdářském spacáku.

Vstáváme opět kolem desáté. Při otázce, zda půjde dneska někdo pomáhat do jeskyní, se všichni akorát blbě koukaj, nebo dělají, že onu otázku neslyšeli. Takže z toho padlo. Většina lidiček odjela auty nebo v brzkých ranních hodinách busem, až jsme tam zbyli jen já, sestra, Honzis a Kuča. Pomohli jsme uklidit chatu a vydali se také do svých domovů. Honzisovi ujel autobus před nosem, tak to vzal stopem. Já se sestrou jsme nasedli do autobusu směr Nerovnice. A koho tu nevidím? Sapa. Prý jde někam k Nerovnicím na běžky večer se staví na čajovně. Dobrá náhoda na závěr, ne?