(jak jsem je zaznamenala přímo na cestě do svého papírového cancáku)

Sobota 6.8.2004

Přes tři hodiny jsme čekali v Brně – krize čekat tak dlouho 20 km od domu, když nás čeká přece jenom delší cesta. Teď už sedíme desátou hodinu ve vlaku, polámaní a nevyspalí a je nám všem vedro. Ani z okna se koukat nedá, v Maďarsku se totiž nenachází nic jiného než roviny plná kukuřice, zkuste se na to dívat několik hodin. Při vjezdu do Rumunska se to přece jenom změnilo, první jsme zahlédli hořící pole, pozorujeme jak plameny pohlcují stromy okolo něj. Čekáme na celnici. Zatím na všech ostatních hranicích by jsme prošli na cizí pas, zde to Maďaři i Rumuni berou hrozně poctivě. A tak čekáme a čekáme. Po dalších čtyřech hodinách vidíme konečně hory. Z okouzlení nás vytrhl průvodčí, prej že nemáme místenky. dále už opakuje jen: „ Money, money!“ No to určitě, pokud jedete do Rumunska od nás, místenky potřeba nejsou, naopak je to povinné. Přihnala se bouřka, konečně se pročistil ten horký, nehýbající se vzduch. Před devátou jsme dojeli do Brašova. Zde na nás čekal P.D., blázen, co už v Rumunsku je nějaký ten týden. Ještě jsem se nezmínila o účastnících akce. Takže jeli jsme v pěti s P.D.em v šesti. A to já, Bára, TeeVee, Vilda a Honzis. V Brašově jsme počkali na Maxi Taxy a to nás dovezlo do města Sinaia. V plném ruchu tu byl noční život, ale my chtěli jen místo, kde můžeme ulehnout ve spacácích. P.D. prý ví o nějakém parku, ale všude bylo až moc živo. Nakonec jsme se vydali po modré značce a ulehli v zatáčce jedné z mnoha serpentin na silnici k chatě na městem.

Neděle 7.8.2004

Ležíme ve spacácích, protože je deštivo a nikomu se do toho nečasu nechce vylízat. Kolem se nám chvílemi ukazují pěkné výhledy na okolní pohoří (hlavně Bučeč), ale většinou se rychle zatáhne a hned mám po kochání. Jak říká Bára, „někdo nám to ukradl“. Na tohle místo jsme došli za Sinaie po modré a dále po červenené značce ve tvaru kříže. kolem se pasou flegmatické krávy a ještě flegmatičtější koně (jediný před kým utíkají je TeeVee, nahání je tu s foťákem). Nevím jak se to tu přesně jmenuje, ale asi něco jako Girbova.

Pondělí 8.8.2004

Vstali jsme celkem brzo, sbalili a vyrazili skoro do neznáma. První kroky nás zavedli k salaši, potřebujeme někde najít vodu. Našli ji Bára, šikulka. Vydali jsme se směr Paltinul. zkuste se zeptat bače na cestu. Odlov je, „je to daleko, nevím, jak daleko ale hodně daleko.“ a ukázal na kopec.Nějak jsme se netrefili na vrchol, sice tam klacek a vypadalo to jako nahoře, ale jakmile se odhrnuly mraky, ukázal se vrchol ještě o dost výš. A bylo po radosti. Ale Paltinul ne. Ukázalo se před námi několik vrcholů, které od nás čekají na zdolání a mezi posledními je ten správný. Někdo si z nás dělá srandu, jelikož když jsme pod kopcem, tak se nám hora ukáže v celé své kráse. Vylezeme na horu, zatáhne se a člověk nevidí ani na svoji nataženou ruku. Když už to vypadala, že jsme na Paltinu, oznámil nám P.D., že nejsme, že stojíme na Vf. Neamtuli (pracovně Mňamsk), nejvyšší hora tohoto pohoří (1926 m.n.m). nakonec jsme přece jenom zvítězili, na Paltinul jsme vylezli (1900 m.n.m.). Vydali jsme se směrem k sedlu Pasul Predelus. Před ním jsme to však zapíchli, udělali oheň a šli spát.

Úterý 9.8.2004

Už nemáme moc chleba, tak si na snídani dáváme ovesnou kaši. Hned po ránu nás navštívilo stádo ovcí. Sestoupili jsme do sedla Predelus. Zde jsou známky novodobé civilizace, obrovské stožáry s velmi vysokým napětím. Honzis se tu snaží chytat signál na mobil. Ale voda nikde a tu potřebujeme. Tak začal výstup na další pohoří (nevím název). Ale co nás potěšilo byl potůček. A taky jsme si vyčistili zuby. Prej jestli ten potůček bude pramenit a něco výš z trubky, bude tu někdo vraždit. Vyjdeme pár zatáček a tam trubka a z ní teče krásně čistá voda. Jdeme dál po hřebeni. tyhle hory bych nazvala jako Hory fialových úst. Je tu tak strašně moc borůvek. Potřebovala jsme si zavázat botu, tak jsem se trochu opozdila, v tom se ke mně vrhlo několik psů, asi od stáda, co nebylo vidět, bylo za hřebenem. Byli pěkně naštvaní, ještě , že kluci přiběhli s klacky a kameny. Sestoupili jsme v doprovodu bouřky do údolí. Stopem jsme se dostali až k Ciucasu. Teda Rumuni jsou hovada řidiči na ještě horších silnicích. Auto nás dovezlo do sedla Bratocia. Čekal nás první výstup na Ciucas. Vylezli jsme hodně vysoko asi do výšky naší Sněžky. Foukalo jak blázen, tak tak jsme rozdělali oheň a postavili stan. Celou noc kolem řádila bouřka vítr a všude se válela mlha.

Středa 10.8.2004

Čekalo nás mlhavé probuzení, plné větru a vlhka. Ze spacáku jsme se vyhrabali pomalu až na oběd, ve chvíli, kdy na nás konečně kouklo sluníčko. V tom se kolem objevili krásné výhledy, o kterých jsme neměli tušení. Všude byly slepencové skály. Kousek pod námi byla skála jménem Sfinx, která se podle knížky Karpatské hry, trčí jak prst k nebi. Vydali jsme se na vrchol Ciucas (1954 m.n.n.). Celou dobu nás vedli krásně značené cesty (podle TeeVeeho, jak v Tatrách). Na špici nás čekala vrcholová pauza, pod kamenem, protože všude okolo foukalo, jak blázen, Ale za ten pohled do kraje to stálo. Sestoupili jsme ke cabaně Ciucas, dle knížky centrum turistického ruchu. V této chvíli je to dřevěná ruina, vyrabovaná a slouží jako přístřešek pro toulavé psy a turisty, kterým hrozí déšť. kousek odsud však má být podle ukazatele Fagana Montelo Rosu. Z vrcholu Ciucase bylo vidět o něco níž nějaké červené střechy, tak asi to. Došli jsme k ní úplně promočení. A co kolem sebe nevidíme? Kemp, diskotéka, několika hvězdičková restaurace a hotel. Nic pro nás. Ale strašně jsme se chtěli někde usušit. Vedle stála ještě Fagana Silva. Menší chata, menší ceny. ale stejně… . Dali jsme si polívku. Bára a P.D. vyzkoušeli místní dršťkovou (se super ohnivýma feferonkama). Zbytej jsme měli zeleninovou, teda s té se dalo vylovit všechno možný, většinou však se nedalo určit původ oné věci. Usušit jsme se šli kousek za kemp, kde jsme postavili přístřešek a rozdělali oheň.

Čtvrtek 11.8.2004

Konečně jsme se trochu vyspali. Tentokrát jsme měli nádherně rovnej flek s jemnou travičkou. ráno nás navštívilo stádo ovcí a koz. Jedna koza koukal TeeVeemu do snídaně, asi má ráda mamaligu. Dnes jsme se rozhodli, že navštívíme civilizaci, vesnici Cheia. dolů jsme sešli po turistické značce, která vedla chvílemi soutěskou s potokem (člověk by si myslel, že je opravdu v divoké přírodě, kdyby nebyla těch 6 pneumatiky, 1 barelu a mobilního telefonu v řece). čím blíž vesnici, tím více turistů, dokonce jsme potkali i oddíl rumunských atletek (radši bych atlety). Sotva se před námi objevil obchod, udělali jsme na něj nájezd. Odnášeli jsme si chleba, marmeládu, máslo, urdu, ledňáčky, sušenky, oplatky a meloun (koupen ve vedle stojící dacii). Všichni jsme se totálně přecpali. U říčky protékající vesnicí jsme spáchali hygienu, takový hřích. Teď nás čekalo to nejtěžší. Výstup asi o kilometr výš (vesnice 800, hora 1834 m.n.m.) na Montele Rosu. Po tom vydatném obědě celkem záhul. myslím, že jsme plíce nechala někde ve vesnici. Když člověk nevyleze na vrchol úplně zničený, jako by tam nebyl. Výhled byl úžasný, poprvé jsme měli totální jasno (a taky vedro). Sešli jsme z vrcholu do sedla, a večeřeli jsme při krásném západu, kdy se slunce schovávalo za horu Ciucas. Nudle s rajskou, kolínka s urdou, mamaliga s urdou. Opět jsme se přecpali. Padli taky první oběť. Bára bude mít krušnou noc.

Pátek 12.8.2004

Tak Báře bylo pěkně blbě. Většinu noci strávila za stromečky. Vydali jsme se k pohoří Siriu. Hned za studánkou, co byla pod sedlem se oddělila Bára a P.D., že jdou do stínu. My jsme je nějak přešli a nemohli najít. TeeVee, „Bára to už asi rozchodila a jdou rychle, tak je doženeme, ne?“. Když v tom vidím malou černou tečku uprostřed kopce, a kolem ní běhá něco dalšího. Jsou pěkný kus za námi. tak máváme. zastavili jsme se a čekali, než dojdou. Když už jsme se konečně našli, sešli jsme do sedla Boncuta mezi Ciucasem a Siriem. Zakotvili jsme tu na skoro celé odpoledne )původně jen na oběd, ale Bára po probděné noci usnula). My jsme zatím začali vyžírat zásoby sladkostí – čokoládu, bonbóny, tangy, oplatky,… . Kolem páté jsme začali opět stoupat na kopečky. Hledala se voda a díky tomu jsme našli pohádkový palouček, který by byl ráj houbařů (tolik velkých praváků na jednom místě jsem ještě neviděla… 18 jich bylo na louce a 13 vedle v lesíku, někteří velcí jak bota). Postavili jsme si přístřešek, P.D. spokojeně žvýkal praváky s rýží, Bára popíjela kontryhelový čaj (chudák) a pak už se šlo spinkat.

Sobota 13.8.2004

Troško sprchlo, ale je fajn. Dnes budu mít na snídani mamaligu. Funguje to jak hrnečku vař. Do ešáku dám jen trochu , ale stejně to najednou začne přetíkat. Nejhůř na tom byl každé ráno TeeVeeho ešus, který vypadal, jak hnědá bahenní sopka. Vyrazili jsme dál po hřebenu Siriu. První nás čekal vrcholek Tetaru (asi 1400 m.n.m.). Odsud koukají další a další vrcholy, jen nevíme, který je ten nejvyšší Siriu (1600 m.n.m.). Pod výstupem na Siriu se nám ztratila značka. P.D. velí…přímo nahoru. Jdeme po ovčích cestičkách, ale z ovcí se stávají snad kamzíci. Plazíme se mezi kopřivami po šutrech a kořenech stromů stále kolmo hore. Nakonec vystupujeme cestou necestou hromadou křoví, volných kamenů smíchaných s blátem a mechem. Po cestě potkávám kousky TeeVeeho karimatky. Když se kopec konečně narovnal, prodíráme se kousek hustým smrkovým lesem, a co na nás najednou kouká ze stromu? Červená značka. Po obědové přestávce jsme po ní šli dále. Vylezli jsme na hřeben a koukáme ,co by tak mohlo být v okolí nejvyšší. Asi ta špička vpravo. Ve vichru jdeme (bez batohů, že se sem pak vrátíme) k ní. Pod námi se rozkládá obrovská kaldera a taky vidíme dvě jezera. Jedno rašelinové a druhé normální s loveckou chatou.K chatě jsme sestoupili. Jelikož už se blížil večer, a taky déšť tak jsme tu i zakotvili. V kůlně jsme rozdělali ohýnek na vaření a v chodbičce spacáky.

Neděle 14.8.2004

Ráno nás opět budí P.D. se svým, „tak děcka vstávejte, vždyť nikam nedojdem!“ Venku je vichr jak blázen. Po snídani jsme se vydali do nižších poloh. Dokonce jsme našli modrou značku. Siriu je pohoří tisíce potůčků, skáčeme přes ně tam a zpátky. Nyní jsou naším cílem bahenní sopky, věčné ohně a sirné jezero. Podle jednoho mírně zaostalého pastevce, jsou sopky u vesnice Milea. Nevím. došli jsme do údolí k řece Siriu a jdeme do vesnice Siriu (nápadité názvy,že?:-))Z cesty se stalo opět bloudění po zvířecích cestičkách. nakonec jsme přece jen našli silnici a došli až do Siriu. První jsme hledali magazín, ale neměli chleba, tak jsme hledali dál. našli jsme jej až v posledním obchůdku. Dál pojedeme do Penteleu, tady se opravdu výš vyjmenované věci nedají nalézt. S Vildem jsme si stopli auto (dobytčák, nebo terénní autobus, neboli náklaďák s okýnky a lavicemi co vypadá jak pojízdná plechovka). Byl plný Rumunů, co si chtěli stále povídat, ale člověk prostě Rumunsky neumí. Vysadili nás v Nehoju. zde jsme stopli pána s dáčkou (nečekaně), ten nabral i Báru a P.D.ho a jeli jsme do Gura-Tegi. tam na nás už čekali Honzis a TeeVee. Proč musíme vždycky spát někde na brdku? přes mé i Bářino mrčení jsme ho vylezli a P.D. si spokojeně našel flek. Uvařilo se a šlo spát. Večer nad námi stále skákala ze stromu na strom veverka.

Pondělí 15.8.2004

Známa slova P.D.ho byly opět budíčkem. Hned po ránu šlapeme do brdku. ještě, že jsme potkali studánku (s lavečkami, tak pro třímetrové lidi), ta žlutá voda z potoka nic moc. šli jsme ke krásnému jezeru. Já chci koupání, ale kluci mrčí. Prý se můžem s Bárou koupat doma, ale solnej kras nepočká. Nevím, ale podle mě solnej kras ze dne na den neuteče. Tábořilo tu několik Rumunů. nemohli rozžduchat dáčku, tak jim naši „siláci“ šli pomoci. Vypadla to jak 8 Patů a Matů. Odsud jsme došli do vesnice Loppatari. Zase tu neměli chleba, když jsme se zeptali staré babičky na magazín, začala nás honit po vesnici až pomalu k solnému krasu. Zastavili jsme se u penzionu vedle rezervace, dali zbytky chleba a začali zjišťovat, co tu všechno je. Po hodně dlouhé debatě s Alexandrou (slečnou, co uměla anglicky), jsme zjistili, že tu někde je solná jeskyně. Ale potřebujeme baterky a lana. škoda, ale stejně jsme se k ní šli podívat. Sůl krystalizovala na blátě a vytvářela nádherné tvary. Každý jsme si odnesli nějaký ten kamínek a spoustu bláta na nohách. Přímo v solném krase jsou nádherné scenérie, kdy silná eroze je pokryta solí. Odsud jsme šli do vesnice Terca k věčným ohňům. Opět jsme se nevyhnuli bloudění (to je tak, když se zeptáte na cestu ,ale pořádně si s Rumuny nerozumíte). Vylezli jsme na kopec a po večeři šli spát. P.D. a Bára do lesa, kde však pro šest lidí nebylo místo, tak my jsme si lehli na palouček.

Úterý 18.8.2004

Dnes mě vzbudil dusot P.D.ho nohou, který přiběhl z lesíka a začal si tu dělat snídani. Jdeme do vesnice Terca, kde má být Focul Viu (věčný oheň).dlouho to vypadá, že nic nenajdeme. Až potkáme jednoho domorodce, který nás poslal na kopec a zde potkáváme rodinku na vycházce a ti nám ukázali cestu přímo až k ohni, který hořel, i když tu kráčel pan nevrlý. Uprostřed trávy se objevil ovál hlíny a v něm několik plamínků. škoda, že nechceme vyřit. Měli bychom usnadněnou práci. V Terce opět hledáme obchod. Asi na druhý pokus se nám povedlo najít magazín i s chlebem. Následovalo tradiční obžerství, poslední s Bárou a P.D.em ti pokračují přes Penteleu zpátky domů stopem. Nás čekají bahenní sopky u města Berca. Paní z obchodu nám udělala závěrečné foto a nastalo loučení. S klukama jsme šli zpět do Loppatari. Má tu být ještě někde věčný oheň. Ráno jsme chtěli jet autobusem do Bercy. Jenže věčný oheň nikdo neznal, jen ten v Terce. U autobusové zastávky jsme se dozvěděli, že autobus do Buzauv (kam potřebujeme) jede za půl hodiny. tak jsme sedli a jeli. Vyložil nás osm kilometrů od Bercy. Stopli jsme si naši oblíbenou plechovku, ale asi poloviční. Řidič nás vyhodil v Berce a nakreslil nám dokonce mapu k sopkám. Stopem (plechovkou a dáčkou) jsme se dostali do Policerii. Ve vesnici jsme museli projít částí, kterou bych nazvala asi tak Bratislavská. nic příjemného. V každé studni tu byla slaná voda…fuj, ale co se dá dělat. spát jsme šli do kopců za vesnicí.

Středa 19.8.2004

Jauuu. Bolí mě celý tělo, dnešní noc byla pěkně hrbatá. Ze spacáku pozorujeme divně barevné kozy, které vypadají, jako když zkřížíte krávu, psa a kozu. A lezou po stromech. Po snídani jsme se vydali silnicí směrem k vulkánům. silnice se mění v krásnou asfaltku. Ta nás dovedla až k vulkánům Vulcanii Noroiosu. Dva velký krátery uprostřed měsíční krajiny. Na okraji stojí turistická chata. V blátě se tu cáká několik lidí. Blbneme a fotíme, ale v dálce jsou vidět další. Na chatě jsme koupili zmrzku a ptali se na sirné jezero, které tu má taky někde být. Prý však je v Siriu )ale tam jsme je přece nenašli). Další sopky jsme museli více hledat, nevedla k nim přímo cesta. ale stálo to za to. Byly větší, hezčí a aktivnější.Jeden kráter byl hodně vysoký, tak na něho TeeVee vylezl a pózoval. Prý je suchá, ale sopouch tam byl. Vylezla jsem si na ni taky, a co ta potvora neudělá. Bouchne mi hned vedle nohou. Erupce plynu a bláta měla každých 15 minut. další sopky byly plné mokrého bláta a bublali, jako kdyby se zlobili, že je rušíme. Sestoupili jsme kolem ropných vrtů k vesnici, ale obchod tu nebyl. Vydali jsme se po polní cestě k Berce. 3li jsme krásným údolím, ale nikdo si tu krásu kolem moc neuvědomoval, jelikož bylo strašné vedro, nikde žádný stín, a vody už taky moc v láhvích nezbývalo. První koho jsme v Berce potkali byla banda Čechů, co šli na vulkány. a druhý bylo místní tržiště. Nakoupili jsme si meloun, chleby, máslo, marmeládu a brču. Začalo obžerství. Nějak jsme se nemohli dohodnout, jak se krájí meloun. Až přišel pán a rozkrájel nám ho (úplně zajímavým způsobem, to musím někdy vyzkoušet ). Stopem jsme odsud chtěli odjet k Brašovu, ale nějak nám nikdo nechtěl zastavit. Když ná nás zavolal pán co seděl naproti v autě. Prý má syna, který umí skvěle anglicky a zaveze nás kam budeme potřebovat. Když počkáme, tak ho doveze. A opravdu, syn přijel a odvezl nás do Siriu. U Siriu si nás vyfotil, Vilda mu dal adresu ulity a peníze na benzin. Našli jsme si zátoku u přehrady Siriu a spáchali hygienu. Vydrbaní jsme šli hledat flej na spaní, ulehli jsme nějaké chatě pod okny.

Čtvrtek 20.8.2004

Vstáváme pozdě (to je tím, že tu není P.D.). Celkem sranda pozorovat, jak se kluci budí. Napřed jedno oko se otevře, pak chvíli mžourá, pak se otevře druhý a mžourají obě. Honzis a TeeVee šli hned po snídani na stopa. Měli štěstí, vzalo je první auto do Brašova. My šli o něco později. Zastavil nám přetíženém titák s obrovskýma kládami. Řidič uměl trochu anglicky. Nefungovali mu pořádně brzdy, tak jsme jeli asi čtyřicítkou a věčně zastavovali ,aby kola mohl chladit vodou. Při startu do auta musel mlátit, nefungovala mu ventilace. Co fungovalo dokonal byl klakson, troubil na všechno a na všechny. Vysadil nás v městečku Intek Buzulei. koupili jsmese zmrzku a šli na stopa. Nikde žádný stín, jen vedro a žádný stop. Po hodině nám zastavil Italo rumun (jel z Itálie,kde má tři děti). S námi tam byl ještě jeden stopař. Dovezl nás do Brašova před nádraží (za 50 000 lei). Kluky jsme našli na nádru. 4ekali tu už tři hodiny. Honzis nechal v Siriu foťák. koupili jsme si místenky do vlaku na pondělí. šli jsme si nakoupit, měli tam super čokoládu. Největší oříšek bylo R.A.T aneb hromadná doprava v Brašově. Nakonec jsme získali lístky na dvě pásma až do Dirte, pěšky jsme došli do Sacely. Prošli jsme skrz kemp (oproti českým kempům liduprázdný, na naše požadavky až moc lidí) směrem ke Cabaně Bolnoc. Jelikož jsme potkali moc pěkný ohniště, zůstali jsme tu. Jen tu všude jsou mravenci a jsou hodně bojovní, ale nakonec jsme ulehli na místo, kde jich bylo jen po skromnu.

Pátek 21.8.2004

Člověk si tak leží a myslí, že ostatní spí a ejhle, oni tak leží všichni. Po snídani jsme se vydali oblíbeným směrem, přímo nahoru. zpočátku po cestě, ta však zmizela. Nic neobvyklého, že? Fagana Bolnoc je však otevřena jen o víkendech. Došli jsme k horní stanici lanovky, kde jsme se ptali na cestu. Prý po cestě potkáme Ursuse. Šli jsme po hodně staré značce (červený trojuhleník), většinou nebyl moc vidět, až se nám uprostřed maliní ztratil úplně. Objevil se na konci paseky a zavedl nás do pěkného údolíčka, kde skákal pře vápencové kameny. Sešli jsme do většího údolí, které bylo plné lufťáků. Značka se ztratila uplně. šli jsme po cestě, která se jakžtakž shodovala s mapou. Podél elektrického vedení jsme vylezli na hřeben. TeeVee a honzis vymysleli, co se tu vlastně děje se značením. Mají pětiletku. První rok se vyrobí mapa, kde se zakreslí všechny značky. Pátej rok se značky nakreslí do terénu. A my sakra tu jsme čtvrtej rok!Když o tom tak mluvíme koukl na nás žlutej pruh, ale jen jeden za celou cestu. Za úmorného dusna jsme se vyškrabali ke Cabaně Rentea, ta je všk soukromá. Banda lidí tu griluje maso. Proč to musí tak krásně vonět? Prý nemáme chodit v noci po lese, jsou tu medvědi. ale my přece v noci po lese nechodíme, jen v něm spíme. Přímo nad Cabanou jsme zakotvili u nějaké budky.

Sobota 22.8.2004

Ráno nás probudilo krásně svítání. Vyrazili jsme pře vrcholky po červeném trojúhelníčku. ale opět se nějak ztratil, jediná červená v okolí je na jahodách. Vracíme se neprostupnou houštinou zpět k rezavému rozcestníku. Po modré značce směřujeme do Predellu. modrý kříž je snad ta každým stromě, ale jakmile potřebujeme odbočit, značka mizí. Jdeme opět přímo vzhůru, kříž nás čeká na kopci. (O místním značení si opravdu už myslím své). V predellu nás uvítala supermoderní chata, a v tomto duchu se nám jevila většina tohoto města. Normální obchod nacházíme až kdesi hluboko v údolí v centru města. Po vydatném obědě jsme začali asfaltový výstup zpět k oné honosné Cabaně. Odtud vedli všechny cesty. Vzali jsme to po modrém kolečku, které mělo opět tendence se ztrácet. Když jsme se začali šplhat na Piatra Mare, zatáhlo se a začalo hřmět. Našli jsme flek na spaní. Během toho, co píšu tyto řádky s baterkou ve spacáku, kolem mě leze svítící žížala. A najednou rána, kousek od nás v bouřce spadl strom.

Neděle 23.8.2004

Po ránu nás čeká opět stoupání, bez něj už by to nebylo ono. nikde žádná voda, ale fakt bychom nějaký potůček potřebovali. Jediná voda je všude okolo v podobě mlhy. Když vítr foukne do oblak, vynoří se kolem nás vápencové skály. V mlze nás přivítal i vrchol Piatra Mare (1844 m.n.m.). sem tam se nám ukáže okolí, s čímž zjišťujeme že z jedné strany vrcholu se svažují kolmo dolů skály. Všichni kromě Vildy si sedáme na okraj a koukáme dolů. Nakonec jsme se odebrali ke Cabaně Piatra Mare. konečně jsme získali vodu do svých lahví. Všude kolem chaty je spousta turistů. jsou tu vlastně dvě chaty, vedle nové , je ruina celkem velké původní Cabany. Odsu jsme se vydali po žluté značce stále dolů. Do protisměru jde ještě víc turistů, než jsme viděli u chaty. Najednou se z ničeho nic objevilo kolem nás hafo potůčků (už vím ka se ztratila všechna voda). je tu velká krasová oblast. Blížili jsme se k soutěsce Sapte Scari. Uvítali nás obrovské skály a za nimi žebříky a mosty. Potůček pod námi nabral obrovskou rychlost a hnal se skalní průrvou přes několik vodopádů. Ihned jsme vytáhli foťáky. Trochu jsme tím naštvali lufťáky, když na největším vodopádu vytáhl TeeVee foťák uprostřed žebříku. Vůbec vymotat se tu z batohy často stálo za to. Na konci se platilo vstupný, ale jen z opačné strany než jsme šli my. Údolí pod soutěskou bylo plné odpočívajících turistů a odpadků. Sešli jsme do vesnice Timis de Jos. Nebyl tu obchod, tak naše kroky směřovali do Dirte. Pekárna byla zavřená, tak jsme místo chleba koupili úžasnou zmrzlinu a nektarinky. Vylzli jsme do místního lesíka ( podle místních tam jsou prý medvědi) vedle zoo. Uvařili jsme si a šli spát. Vedle nás troubil slon.

Pondělí 24.8.2004

Ta voda, co mi kape do obličeje nebude déšť, že ne? Opak byl pravdou, začalo pěkně pršet. vstáváme v šest a za deště balíme. Všechno je vlhký a oslizlý. „Trochu“ rozpadlý autobus nás zavezl na nádraží do Brašova. Vyměnili jsme ještě peníze a šli nakupovat. Nechali jsme tam všechny úspory a odnesli spoustu oplatků, čokolády, sušenek. Asi pět igelitek jídla. Jen pohledy jsme si nikde nekoupili, nikde je neměli. teď už nás čeká jen dlouhá cesta domů rychlíkem jménem Panonie. Do kupé k nám dokonce přistoupili dva lidi. Jsem zvědavá, jak dlouho vydrží. Kluci to řeší žranicí, s radostí se přidávám. V Maďarsku jsme opět pozorovala lány kukuřice, nic se za tu dobu nezměnilo. Postupně stále lovíme dobroty z batohů nebo spíme. V noci jsme přijeli do Brna a jdeme nocovat k Honzisovi do vedlejšího volného bytu.

Úterý 25.8.2004

Tento den už je ryze český. ráno nás Honzisova máma totálně přecpala. Prohlídla jsem si fotky ze Zahrady, Krkatky a tak. Kluci řešili to své elektro. kolem jedenácté jsme se vydali k domovu. ale napřed se musel stavit Vilda do školy, vyměnili jsme zpátky cizí peníze na naše a konečně hurá na vlak domů. Jen TeeVee nám bez rozloučení utekl na Konečného náměstí pryč. Prej musel stihnou šalinu (no po třech týdnech na jedné akci se aspoň hodí říct: „Ahoj!“. Ale teď to ahoj říkám já, bylo to tu pěkné!

LA REDEVERE ROMANIA

Pár poznámek na závěr:

• hláška TeeVeeho : „ Klid, jsme v Rumunsku!“
• rychlé večeře od Vitany jsou nejlepší (ale stejně těstoviny z pytlíku, nebu moct chvíli ani cejtit)
• chci Kofolu a ledňáčka (a mlíko, jogurt, ovoce,…………….)
• značení v Rumunsku si dělá co chce
• Rumunský vagón má měkčí sedadla než českej, ale za to maj málo místo v autobusu
• vezu biologickou zbraň: boty a ponožky
• slaná voda je hnusná
• TeeVee: „Máslo nám měkne, slivovice teplá“
• všechno, co řeknete bude použito proti vám
• krávy, ovce a koně jsou všude a blbě čuměj
• rychlovaru v horách zapnete do krávy
• je tu HEEEEZKY!
• po cestě je opět jen kukuřice a pole (teda než skončí ty kopečky)
• TeeVee mi nechce ukázat svůj canc
• jsou tu neviditelní medvědi a troubící sloni
• pěkně….pěkně