V hustých lesech moravských stával hrad
stál hrdě nad hlubokým údolím
Tmavý rytíř, mocný muž, ve zdech pánem byl
s ním jeho nejstarší syn Jan tu žil

Na koních statných žleby jezdili
ruku v ruce divokou zvěř lovili
Při nočním lovu Jan spatřil jelena
jeho střela však byla zmýlená

Tryskem cválal za ním v hustých tmách
až zůstal ztracen sám, ve skalách
Celou noc bloudil, kol skály jen
v zimě, chladu stále více unaven

Ráno našel konec bílých skal
Na široké mlžné louce právě stál
Vprostřed louky dívka ovce pásla, jak krásná laň
vlasy barvy havraní, oči černé, bílá dlaň

Líbezným hlasem zpívala píseň veselou
nesla se lesem, skalami jemnou ozvěnou
Jan z koně seskočil, poslouchal
věděl, že ten hlas ve snech miloval

Od té doby jezdil Jan na lovy sám
jeden večer byl však otcem sledován
Jak tmavý rytíř byl udiven velice
místo na lov, Jan mířil do vesnice

Spatřil syna u chudého stavení
jak objímá dívku s vlasem havraním
Otec se vrátil na hrad velmi rozhněván
jak může být jeho syn prostou dívkou milován

Na hradě rozhodl se hned
s družinou se vrátí zpět
Vysvobodí syna z mocí čarovjných
dostane ho z dívčích rukou ďábelských

K vesnici se blíží, je slyšet družiny řev
Jan ví, že zle je, poznal otcův hněv
Vezme dívku na koně, jede ke skalám
tam snad bude před otcem dobře schován

V tom přišla bouře, hromy burácí
ryk družiny se ve skalách vytrácí
Jan s dívkou schován v černých jeskyních
čeká až přijde bouře, nejen v oblacích

Když v tom vše přehlušil děsný hluk
Jana čeká smrt plná muk
proud vody valí se černou tmou
Bouře vyhrála, i nad láskou

Jan zahynul se svou dívkou v náručí
kdo se však z jejich smrti poučí?
rytíř, otec, nyní bloudí krajem sám
Už není nikým ctěn, nikým milován